Když roku 1753 zemřel lékař Sir Hanse Sloane, jeho sbírka obsahovala 40 000 knih, 7 000 rukopisů, množství fosílií a minerálů a tisíce kusů starožitností. Ve své poslední vůli vše odkázal parlamentu s podmínkou, že jeho dceři za to zaplatí 20 000 liber.
15. ledna 1759 tak mohlo být na místě dnešního British Museum otevřeno v Mountagu House první veřejnosti přístupné muzeum na světě. Tato budova však přestala brzy vyhovovat, a tak ji roku 1845 zbourali a na jejím místě vznikla stavba nová dle plánů architekta Roberta Smirkea. Ten navrhl obrovské průčelí inspirované řeckým chrámem se 44 iónskými sloupy a trojúhelníkovou plastikou Richarda Westmacotta nad vchodem, znázorňující růst civilizace.
Britské muzeum patří k místům, kam se můžete stokrát vrátit a nikdy vám nezevšední. Nikdy tu nepřestanete objevovat nové věci, které jste doposud v 95 síních o celkové délce 4 km přehlíželi. Jediný problém tady představuje rozhodnutí, které musíte učinit už při vstupu do centrální dvorany Alžběty II., zastřešené v roce 2000 více než 1600 kusy skla: co vlastně chcete vidět? Právě zde si můžete vzít plánek a vyrazit – ať už to bude oddělení věnované Africe, Severní Americe, Mexiku, starověkému Egyptu, Římu a Řecku, či evropským nálezům starým i 12 000 let. Velké popularitě se těší i síně s exponáty ze středního východu a Asie.
Jestliže nemáte dost času či chuti věnovat se detailně některému z oddělení, využijte černobílou mapku s vyznačenými NEJ- tohoto muzea. Je jich dvanáct a prohlédnout si je stihnete během jedné hodiny.
Šachové figurky z ostrova Lewis
Přestože šachy mají svůj původ v Indii, do Evropy patrně přišly ze severu. Nejstarší dochovaný set, vlastně hned čtyři, se našel 11. dubna 1831 v písku zátoky Bay of Uig na západě ostrova Lewis. Dnes patří toto území Skotsku, ale v době vzniku figurek, kolem roku 1150, ovládali tento prostor Vikingové a vědci předpokládají, že jejich autorem je Islanďan neb Nor. 93 figurek z mrožích klů a velrybích kostí sestává z osmi králů, stejného počtu královen, patnácti jezdců v podobě rytířů na koních, dvanácti věží a devatenácti pěšců ve tvaru biskupů (v této souvislosti není bez zajímavosti fakt, že angličtina pro tuto figurku dodnes používá výraz biskup). Pro koho byly šachy vyřezány ani nic o jejich osudech není známo. Předpokládá se jen, že patřily kupci, který je zakopal a plánoval je později převézt do Irska. V Britském muzeu však můžete vidět pouze 82 z nich – jedenáct dalších je vystaveno v National Museum v Edinburghu.
Poklad z řeky Oxus
Asi 180 kusů spíše malých exponátů obsahuje soubor zvaný Poklad z řeky Oxus. Nalezli jej místní lidé na území dnešního Tádžikistánu a předpokládá se, že patřil chrámu Takhti-Sangin, vzdálenému asi pět kilometrů. Ten byl objeven až ve 20. století a při vykopávkách se tu našly obrovské poklady z doby 300 př. n. l. až 300 n. l., přičemž je pravděpodobné, že se jedná o oběti a po staletích sbírané dary.
Existují však i teorie, dle nichž sem předměty nalezené na severním břehu řeky mohly být dovezeny kupci, neboť toto místo bylo po mnoho staletí křižovatkou obchodních cest. Ať již se poklad dostal do písku jakkoli, jisté je, že věci pochází ze 6. až 4. století př. n. l. a mince z doby okolo roku 200 př. n. l.
Největší sbírka na světě tohoto druhu se do Britského muzea dostala z různých zdrojů a dodnes ještě není kompletní. I tak stojí za to vyčlenit si čas na prohlídku zlatých a stříbrných předmětů, dvou set mincí, zlatých sošek, náramků, náhrdelníků, dvanácti prstenů, malých figurek lidí i zvířat (patrně oddělených z větších objektů), reliéfů na zlatých destičkách, bust a mnoha dalšího.
Královská hra z Uru
Ve 20. letech 20. století vedl vykopávky v Uru, na území dnešního Iráku, sir Leonard Wooley. Tomu se podařilo v jedné z hrobek objevit dvě deskové hry vyrobené mezi roky 2600 a 2400 př. n. l. Jejich dřevěná základna je vykládaná dvaceti perleťovými čtverci, přičemž tvoří dva celky z 12 a 6 čtverců, spojené „mostkem“ ze dvou čtverců.
Pravidla hry o výšce 2,4 cm, šířce 11 cm a délce 31 cm zůstávala dlouho neznámá, ale shodou náhod se objevil i popis, jak se hraje. Každý hráč měl sedm kamenů a tři kostky ve tvaru pyramidy se dvěma červenými a dvěma bílými plochami. Jeho úkolem bylo co nejrychleji provést kameny trasou a vyvést je ven, přičemž jejich pohyb byl určován kombinací barev na kostkách.
Portlandská váza
Jen 24,5 cm je vysoká nejznámější ukázka římského tzv. „cameo“ (kamejového) skla. Tmavě kobaltová modrá amfora zdobená neprůhledným bílým sklem vznikla v rozmezí let 5 až 25 n. l. Jsou na ní vyobrazeny dvě odlišné scény – vidět tu můžeme sedm lidských postav, dlouhého hada a dvě rohatá stvoření pod uchy vázy, označující předěl mezi výjevy.
Význam výjevů je neznámý, přestože teorií existuje několik – ovšem žádná z nich nebyla prokázaná. Jedno vysvětlení tu vidí císaře Augusta, jeho rodinu i nepřátele, další motivy svatby, jiné mořské výjevy či umdlévající Ariadnu. Dočíst se lze i o snu Hecuby, v němž se jí zjeví, že Helenino rozhodnutí povede k zániku Troje.
Ať už je tu zobrazeno cokoli, amfora se stala inspirací mnoha výrobců skla a porcelánu na počátku 18. století. Do Britského muzea se dostala až roku 1945, patrně z Říma.
Samurajská zbroj
Se slovem samuraj už se patrně setkal každý z nás, ale většina netuší, co to toto označení znamená. Samurajové byli japonští bojovníci šlechtického původu, u nichž platilo silné pravidlo cti, tzv. bushido. Sbírka jejich zbroje v Britském muzeu pochází za 15. až 18. století a dokládá jejich vývoj během času. Např. poté, co v 16. století Portugalci přivezli do Japonska pušky, zbroj byla posílena pevnějším prsním štítem. Za pozornost stojí i technika, jíž je zbroj vyrobena – malé metalové plátky jsou pokryty hedvábím, které tvořilo lepší ochranu proti šípům.
Keramické pohřební figurky
V Číně v době dynastie Tang se do hrobu vysoce postavených lidí přidávaly asi jeden metr vysoké sošky. Nalezeny byly na více místech, ale soubor v Britském muzeu pochází z Luoyang. V hrobce čínského generála Liuting Xuna, který zemřel v 72 letech v roce 728 n. l., jich bylo nalezeno třináct – pět párů a tři samostatné. Všechny spojuje tzv. technika sancar, doslova „tři barvy“, která byla vynalezena právě za vlády dynastie Tang. Barvy tu vznikají zahříváním vrstev kovu na 750 až 800°C, přičemž např. oxid mědi dá vzniknout zelené barvě a oxid železa oranžové až hnědé.
V čele souboru sošek stál pár pololidí s křídly a obličejem se zobákem, který měl vyděsit nezvané návštěvníky. Za nimi následují dva buddhističtí strážci hrobu a po nich jdou dva muži – jeden voják a jeden (patrně) civilní úředník. Scéna byla doplněna i dvěma koni, dvěma velbloudy a třemi čeledíny.
Slonovinová maska
Na počátku 17. století vládl na území dnešní Nigerie král Esigie. Své matce královně jménem Idia vděčil za pomoc při nárokování trůnu i za skvělé rady během panování. Snad právě proto nechal vyřezat její podobu do přívěsku, který králové beninského dvora nosili při důležitých ceremoniích na bocích. Maska o rozměrech 25,5 x 12,5 x 6 cm ze slonoviny a bronzu je doplněna hlavami Portugalců. Pro toto období to není nic výjimečného, neboť obchod s Portugalskem přinášel zemi obrovské bohatství a pro krále byla aliance Beninu s s touto evropskou zemí velmi užitečná. Masku spadající do kultury Edo lze obdivovat pro její přesnost a jemnost nejen v Britském muzeum, ale i v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, která vystavuje identický artefakt.
Socha hoa hakananai’a
Shluk návštěvníků obklopuje vždy sochu moai, pocházející z Velikonočního ostrova. Jedny z nejvzdálenějších ostrovů obsadily kolem roku 800 n. l. Polynésané, kteří tu o dvě století později začali tvořit obrovské sochy, znázorňující patrně jejich důležité vůdce. Všechny přes dva metry vysoké sochy byly umístěny čelem k sopce Rano Kau a zády k moři a dříve byly dokonce pomalovány barvami a doplněny korály a kameny. Dle vědců místní je obyvatelé vytvářeli až do 16. století, kdy Velikonoční ostrovy čelily ekologické krizi a lidé přijali nový kult ptačího muže.
Socha umístěná v Britském muzeu se do Velké Británie dostala roku 1869 s posádkou HMS Topaze. Od ostatních se odlišuje zvláštní řezbou v zadní části, která zobrazuje lidské podstavy s hlavami se zobáky, odkazující patrně na nový kult.
Rosettská deska
Světoznámá černá žulová stéla byla objevena během Napoleonova tažení do Egypta 15. července 1799 při opevňovacích pracích pevnosti Fort Jullien. Svůj název dostala dle místa nálezu – u města Rosette v ústí Nilu, nedaleko Alexandrie. Na 114 cm vysokém a 71 cm širokém opracovaném kameni je vytesáno jen 166 znaků, ale i ty změnily dějiny.
Samotný text není zas tak důležitý – v dekretu z 27. března 196 př. n. l. kněz děkuje králi Ptolemaiovi V. Epifanovi a přiřkne mu zvláštní pocty. Důležité však je, že text je zapsán ve třech verzích – řecky, démotickým písmem a hieroglyfy. A právě srovnání jednotlivých jazyků umožnilo roku 1814 britskému egyptologovi Thomasi Youngovi rozluštit písmo démotické a o osm let později byly objeveno i tajemství hieroglyfů. Rozluštit se to podařilo francouzskému vědci Jeanu-Francoisi Champollionovi – a to i přesto, že mu Angličané nikdy desku nezapůjčili a k dispozici měl pouze její kopii. Francouzi totiž o originál přišli po prohrané bitvě u Abukiru a její předání Angličanům bylo i součástí mírové smlouvy. Od roku 1802 má své stálé místo v Britském muzeu, přestože Egypt stále žádá o její vydání.
Asyrské reliéfy lovu lvů
Každý, komu se podařilo dostat se do paláce v Ninivem (dnes v severním Iráku), musel být ohromen. Král Ashurbanipal jej nechal v 7. století př. n. l. vyzdobit reliéfy znázorňujícími jeho samého v hrdinném boji se lvy. Není patrně nutné zdůrazňovat, že sám vládce je vždy vyobrazen nejenom jako vítěz hrdinně porážející veškeré šelmy, ale i jako nadčlověk převyšující všechny ostatní. Realistické scény plné pohybu a dynamiky sloužily jako skvělá královská propaganda, neboť lov lvů byl v Asýrii vždy sportem králů a symbolem jejich moci i ochrany poddaných. Dokonale propracované detaily byly zvýrazněny i barevným provedením.
Zapomenutý palác pohřbený více než dva tisíce let objevil roku 1853 asyrský supervizor britských staveb v Iráku Hormuzd Rassam a již o tři roky později si reliéfy mohli Britové prohlédnout ve svém muzeu.
Kůň z mauzolea v Helicarnassu
Prostorná hrobka u dnešního Bodrumu na jihozápadě Turecka patří mezi sedm divů antického světa. Její věhlas dal vzniknout pojmenování všech velkých nadzemních hrobek – mauzoleum, neboť tu byl pohřben král Maussollos z rodu Karia. Když roku 353 př. n. l. zemřel, převzala vládu v zemi jeho manželka a zároveň sestra Artemisia II. Ta na manželovu počest nechala postavit přes 40 metrů vysokou hrobku, obklopenou obrovským počtem soch – jak reliéfů, tak samostatně stojících. Nejlepší světoví stavitelé té doby, povolaní z Řecka, v nich znázornili život na dvoře karianských králů, ale i jejich naděje na posmrtný život.
Když o dva roky později zemřela i královna, její ostatky byly umístěny do nedostavěné hrobky. Dle některých historiků pokračovala stavba i po smrti zadavatelky, neboť její stavitelé chtěli dokončit pomník nejen vládcům, ale především své práci a umění.
Na kopci nad městem tak vznikla úžasná stavba se schodištěm hlídaným kamennými lvy, obklopená sochami bohů a bohyní a s hrobkou střeženou kamennými bojovníky na koních. Právě jednoho z těchto koní spolu se lvem a obrovskou sochou muže si lze prohlédnout v Britském muzeu.
Sochy z Parthenónu
Unikátní soubor štítových soch a zlomků průčelí z 5. století př. n. l. představuje velmi citlivou otázku v britsko-řeckých vztazích. Parthenón v Athénách, tedy chrám panen, byl zasvěcen bohyni Athéně panenské. Patřil ke komplexu budov na Akropoli, jež symbolizovaly moc a slávu Periklova demokratického systému. Ve 4. století n. l. však byl přeměněn na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla poškozena. K největší škodě ale došlo roku 1687, kdy nedalekou tureckou prachárnu poškodila bomba z benátské lodě a z původní výzdoby zbyla méně než polovina původních soch. V letech 1801 až 1805 tehdejší britský velvyslanec lord Elgin přes polovinu z nich odstranil a dle tehdy platných zákonů je vyvezl do Británie. Tzv. Elginovy mramory byly vystaveny od roku 1817 v Britském muzeu a mnohé další sochy ze stejného chrámu našly své místo později v muzeích po celé Evropě – prohlédnout si je lze v Paříži, Vídni, Kodani, Mnichově či ve Vatikánu. Od roku 1980 však Řekové požadují návrat všech 247 soch zpět do Parthenónu, neboť je lord Elgin dle jejich názoru vyvezl neprávem – tehdejší okupant Řecka, Otomanská říše, nesměla dle mezinárodního práva rozprodávat kulturní dědictví obsazené země.
Přidejte odpověď