Brixen: vyhnanství pod Dolomity

Pochlubíte-li se, že jste byli v Bressanove, nikomu to moc neřekne. Použijete-li však německý název tohoto města Brixen, všem Čechům se vybaví jméno Karla Havlíčka Borovského. A není divu. Když tu tento publicista, básník, ekonom a politik v letech 1851 až 1855 nuceně pobýval, patřila tato část Tyrolska Rakousku-Uhersku. Itálii připadla až po 1. světové válce.
Karel Havlíček Borovský se narodil roku 1821 v Borové u Přibyslavi. Svůj věhlas získal jako zakladatel české žurnalistiky, satiry i literární kritiky, ale patřil také k neúnavným komentátorům veřejného života – do vlády, císaře i celé monarchie se břitce opíral ve svých básních i projevech a mimo jiné požadoval, aby císař přijal korunu svatováclavskou, stejně jako to učinil s korunu uherskou – tedy, aby se české království stalo rovnoprávnou součástí rakousko-uherské monarchie.
Roku 1851 stanul Havlíček dokonce před soudem v Kutné Hoře, kde byl obžalován za články proti absolutistické vládě, které publikoval ve svém časopise Slovan. Po osvobozujícím verdiktu se spolu s rodinou stáhl do ústraní, přestěhoval se do domu na náměstí v Německém Brodě, plánoval založení hospodářství a těšil se na poklidný život. Ten mu však už nikdy nebyl dopřán.
Krátce po zamítnutí obžaloby intervenoval protičesky smýšlící zemský velící generál v Praze Eduard hrabě Clam-Gallas u císaře Františka Josefa I. a požadoval tvrdý zásah proti tomuto českému rebelovi. Přestože ministr Bach doporučoval přestěhovat básníka do Salzburgu, císař rozhodl o jeho deportaci do vzdáleného a odlehlého jižního Tyrolska – cesta sem trvala celý týden.
Nenadálý odjezd
16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupila do Havlíčkova domu policie a po trase Jindřichův Hradec-České Budějovice-Linec-Salzburg-Innsbruck jej přes zasněžené Alpy deportovala do Brixenu.
S něčím takovým nikdo nepočítal – z centra dění se Karel Havlíček Borovský dostal do městečka s 2700 obyvateli, z nichž 292 bylo kněží a 118 úředníků. Velké množství staveb tu také tvořily církevní budovy – kromě biskupského hradu a paláce s dómem tu stálo dvanáct kostelů, pět klášterů a množství církevních škol, což bylo důsledkem faktu, že Brixen na soutoku řek Isarco a Rienza se stal roku v 992 sídlem biskupů, kteří ovládali tuto oblast i okolní území, sahající až do míst dnešního Slovinska, jako samostatný stát. Zesvětštěno bylo až roku 1803, kdy se stalo součástí Tyrolska.
Luxus či návrat domů?
Hmotnou nouzí rodina v Brixenu netrpěla. Veškeré cestovní náklady šly z rozpočtu policie a císařství Havlíčkovi kromě ubytování a jídla vyplácelo roční mzdu 500 zlatých, tedy příjem srovnatelný s platem vyšších státních úředníků. Čistý vzduch podhorského městečka byl také ideálním léčebným prostředkem na tuberkulózu, kterou trpěl nejen básník, ale i jeho žena a dcera.
I přesto Havlíček toužil po návratu do známého českého prostředí, což mu bylo povoleno až roku 1855. Na cestě domů se však dozvěděl o smrti své milované ženy a jeho život po návratu zdaleka nepřipomínal vysněný ideál – měl úředně zakázané opouštět Německý Brod, neustále byl sledován, lidé se báli hlásit se k němu, známí se mu vyhýbali a on sám zůstal zcela bez prostředků. O necelý rok později si začal stěžovat na kašel a únavu a v červnu dostal záchvaty chrlení krve.
Zemřel 29. července 1856 v bytě svého švagra v Praze ve věku nedožitých 35 let. Po smrti jej ti, kdo se od něj během života odvrátili, začali uctívat a brzy se stal národním mučedníkem, jehož kult přetrval až do 20. století.
Luxusní vyhnanství
Po transportu do Brixenu byl Borovský ubytován v tehdy luxusním hotelu U Slona, jehož název odkazuje na podivný dar tureckého sultána. Ten roku 1551 poslal císaři Maxmiliánovi do Vídně jako akt usmíření jednoho slona. Toto zvíře po dlouhé a náročné cestě v Brixenu onemocnělo a půl roku se o něj starali právě v budově, na jejímž místě dnes stojí hotel. Poté jej uzdraveného odeslali do Innsbrucku, kde slon nepřežil ani jeden rok.
V hotelu, jenž provozuje již od roku 1773 rodina Heissova, byl Havlíček přijat přátelsky a seznámil se tu s mnoha zajímavými lidmi, většinou vyhnanci. K jeho přátelům patřil účastník revoluce z roku 1848 Johann Alois Schallhammer, ale i důstojník Rudolf Hebr, deportovaný do Brixenu za dluhy. Že tu netrpěl nedostatkem, dokládají i verše, které v tomto období napsal:
Teletina jako mandle
vína také dost,
jakou pak chceš
všivá duše
jinou blaženost.
Havlíček se tu nevzdal ani své literární práce, četl, překládal a tvořil, takže během pobytu v Brixenu vznikly i slavné satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra.
Zrodily se však i verše ze smutku a stýskání po domovině:
V samotě kdy sedím a se soužím
mlčením jen státu, církvi sloužím.
Nevidím než krávy, kapucíny …

A opomenout nelze ani básně satirické, na něž Havlíček nezanevřel ani během své internace:
Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše Máť,
zkrátila je v jedno: Plať!
Historické prameny se různí ve faktu, zda se Havlíček rozhodl sám z hotelu odstěhovat, či zda byl jeho pobyt příliš nákladný pro císařskou pokladnu. Doloženo však je, že se přestěhoval nejdříve do pokoje s arkýřem v prvním poschodí domu na Adlersbrückengasse 3 a že po příjezdu jeho rodiny mu na jaře 1852 pronajali domek na ulici Kachlerdusstrasse 1. Přestože měli služku, jídlo si rodina nechala stále donášet z hotelu na náklady monarchie.
Od roku 1925 zdobí bílý domek pamětní deska v češtině, připomínající fakt, že tu tento „neohrožený bojovník za svobodu svého národa“ žil, a 29. dubna 1995 odhalil tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiny Milan Uhde i pamětní desku v němčině.
Když se Havlíčkova manželka s dcerou vrátily do Čech, přestěhoval se Borovský opět na Adlersbrückengasse, tentokrát do čísla 1, a odtud pak 6. května 1855 odjel do Českých zemí.
Po Havlíčkových stopách
Pro štědrou státní podporu si vyhnanec chodil do sídla krajského prezidenta Fünfkirchena a okresního hejtmana Knolla na hlavní brixenské náměstí Domplatz. Tomu dominuje impozantní dóm s nádhernou postranní křížovou chodbou z 12. století a freskami ze století čtrnáctého. Dříve tu také sídlila pokladnice, která je však dnes přestěhována do diecézního muzea.
Stejně jako Havlíček můžeme obdivovat i zahradu Hofgarten, jíž byla nedávno navrácena její podoba zeleninové a bylinkové zahrady dle plánů z roku 1831, pozdně gotickou Bílou věž s freskami ze 14. a 15. století a nádherná podloubí domů ze století šestnáctého.
Přestože česká tradice interpretuje Havlíčkův exil v Brixenu jako pobyt v temném žaláři či tmavé kobce, čas strávený v těchto klimatických lázních mu patrně vylepšil zdraví. A kdo ví, jak dlouho mohl ještě žít, kdyby se netoužil vrátit do rodné země.
Do Brixenu je snadné se dostat po kvalitních dálnicích.
Z Prahy vede ideální cesta přes Rozvadov, kolem Mnichova v Německu a rakouského Innsbrucku přes Brennerský průsmyk. Po kvalitních silnicích je možné zvládnout těchto 630 km za 6 hodin.
Z Brna vede cesta směrem na Vídeň, přes St. Polten, Salzburg a za Innsbruckem přes Brennerský průsmyk. Cesta v tomto případě trvá necelých 7 hodin.
V obou dvou variantách je nutné počítat s cenou za dálniční rakouskou známku a poplatky za italské dálnice.
Chcete-li se v Brixenu vydat po stopách Karla Havlíčka Borovského, zastavte se nejdříve v informačním středisku na Regensburger Alle 9. Tady vám na požádání zdarma dají leták s mapkou a českým textem popisujícím místa spojená s tímto českým básníkem.

Článek byl publikován 28. 10. 2016  v páteční příloze Víkend deníku Právo

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.