Pochlubíte-li se, že jste byli v Bressanove, nikomu to moc neřekne. Použijete-li však německý název tohoto města Brixen, všem Čechům se vybaví jméno Karla Havlíčka Borovského. A není divu. Když tu tento publicista, básník, ekonom a politik v letech 1851 až 1855 nuceně pobýval, patřila tato část Tyrolska Rakousku-Uhersku. Itálii připadla až po 1. světové válce.
Karel Havlíček Borovský se narodil roku 1821 v Borové u Přibyslavi. Svůj věhlas získal jako zakladatel české žurnalistiky, satiry i literární kritiky, ale patřil také k neúnavným komentátorům veřejného života – do vlády, císaře i celé monarchie se břitce opíral ve svých básních i projevech a mimo jiné požadoval, aby císař přijal korunu svatováclavskou, stejně jako to učinil s korunu uherskou – tedy, aby se české království stalo rovnoprávnou součástí rakousko-uherské monarchie.
Roku 1851 stanul Havlíček dokonce před soudem v Kutné Hoře, kde byl obžalován za články proti absolutistické vládě, které publikoval ve svém časopise Slovan. Po osvobozujícím verdiktu se spolu s rodinou stáhl do ústraní, přestěhoval se do domu na náměstí v Německém Brodě, plánoval založení hospodářství a těšil se na poklidný život. Ten mu však už nikdy nebyl dopřán.
Krátce po zamítnutí obžaloby intervenoval protičesky smýšlící zemský velící generál v Praze Eduard hrabě Clam-Gallas u císaře Františka Josefa I. a požadoval tvrdý zásah proti tomuto českému rebelovi. Přestože ministr Bach doporučoval přestěhovat básníka do Salzburgu, císař rozhodl o jeho deportaci do vzdáleného a odlehlého jižního Tyrolska – cesta sem trvala celý týden.
Nenadálý odjezd
16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupila do Havlíčkova domu policie a po trase Jindřichův Hradec-České Budějovice-Linec-Salzburg-Innsbruck jej přes zasněžené Alpy deportovala do Brixenu.
S něčím takovým nikdo nepočítal – z centra dění se Karel Havlíček Borovský dostal do městečka s 2700 obyvateli, z nichž 292 bylo kněží a 118 úředníků. Velké množství staveb tu také tvořily církevní budovy – kromě biskupského hradu a paláce s dómem tu stálo dvanáct kostelů, pět klášterů a množství církevních škol, což bylo důsledkem faktu, že Brixen na soutoku řek Isarco a Rienza se stal roku v 992 sídlem biskupů, kteří ovládali tuto oblast i okolní území, sahající až do míst dnešního Slovinska, jako samostatný stát. Zesvětštěno bylo až roku 1803, kdy se stalo součástí Tyrolska.
Luxus či návrat domů?
Hmotnou nouzí rodina v Brixenu netrpěla. Veškeré cestovní náklady šly z rozpočtu policie a císařství Havlíčkovi kromě ubytování a jídla vyplácelo roční mzdu 500 zlatých, tedy příjem srovnatelný s platem vyšších státních úředníků. Čistý vzduch podhorského městečka byl také ideálním léčebným prostředkem na tuberkulózu, kterou trpěl nejen básník, ale i jeho žena a dcera.
I přesto Havlíček toužil po návratu do známého českého prostředí, což mu bylo povoleno až roku 1855. Na cestě domů se však dozvěděl o smrti své milované ženy a jeho život po návratu zdaleka nepřipomínal vysněný ideál – měl úředně zakázané opouštět Německý Brod, neustále byl sledován, lidé se báli hlásit se k němu, známí se mu vyhýbali a on sám zůstal zcela bez prostředků. O necelý rok později si začal stěžovat na kašel a únavu a v červnu dostal záchvaty chrlení krve.
Zemřel 29. července 1856 v bytě svého švagra v Praze ve věku nedožitých 35 let. Po smrti jej ti, kdo se od něj během života odvrátili, začali uctívat a brzy se stal národním mučedníkem, jehož kult přetrval až do 20. století.
Luxusní vyhnanství
Po transportu do Brixenu byl Borovský ubytován v tehdy luxusním hotelu U Slona, jehož název odkazuje na podivný dar tureckého sultána. Ten roku 1551 poslal císaři Maxmiliánovi do Vídně jako akt usmíření jednoho slona. Toto zvíře po dlouhé a náročné cestě v Brixenu onemocnělo a půl roku se o něj starali právě v budově, na jejímž místě dnes stojí hotel. Poté jej uzdraveného odeslali do Innsbrucku, kde slon nepřežil ani jeden rok.
V hotelu, jenž provozuje již od roku 1773 rodina Heissova, byl Havlíček přijat přátelsky a seznámil se tu s mnoha zajímavými lidmi, většinou vyhnanci. K jeho přátelům patřil účastník revoluce z roku 1848 Johann Alois Schallhammer, ale i důstojník Rudolf Hebr, deportovaný do Brixenu za dluhy. Že tu netrpěl nedostatkem, dokládají i verše, které v tomto období napsal:
Teletina jako mandle
vína také dost,
jakou pak chceš
všivá duše
jinou blaženost.
Havlíček se tu nevzdal ani své literární práce, četl, překládal a tvořil, takže během pobytu v Brixenu vznikly i slavné satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra.
Zrodily se však i verše ze smutku a stýskání po domovině:
V samotě kdy sedím a se soužím
mlčením jen státu, církvi sloužím.
Nevidím než krávy, kapucíny …
A opomenout nelze ani básně satirické, na něž Havlíček nezanevřel ani během své internace:
Bůh, náš otec, pro chování
deset nám dal přikázání,
ale církev, naše Máť,
zkrátila je v jedno: Plať!
Historické prameny se různí ve faktu, zda se Havlíček rozhodl sám z hotelu odstěhovat, či zda byl jeho pobyt příliš nákladný pro císařskou pokladnu. Doloženo však je, že se přestěhoval nejdříve do pokoje s arkýřem v prvním poschodí domu na Adlersbrückengasse 3 a že po příjezdu jeho rodiny mu na jaře 1852 pronajali domek na ulici Kachlerdusstrasse 1. Přestože měli služku, jídlo si rodina nechala stále donášet z hotelu na náklady monarchie.
Od roku 1925 zdobí bílý domek pamětní deska v češtině, připomínající fakt, že tu tento „neohrožený bojovník za svobodu svého národa“ žil, a 29. dubna 1995 odhalil tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiny Milan Uhde i pamětní desku v němčině.
Když se Havlíčkova manželka s dcerou vrátily do Čech, přestěhoval se Borovský opět na Adlersbrückengasse, tentokrát do čísla 1, a odtud pak 6. května 1855 odjel do Českých zemí.
Po Havlíčkových stopách
Pro štědrou státní podporu si vyhnanec chodil do sídla krajského prezidenta Fünfkirchena a okresního hejtmana Knolla na hlavní brixenské náměstí Domplatz. Tomu dominuje impozantní dóm s nádhernou postranní křížovou chodbou z 12. století a freskami ze století čtrnáctého. Dříve tu také sídlila pokladnice, která je však dnes přestěhována do diecézního muzea.
Stejně jako Havlíček můžeme obdivovat i zahradu Hofgarten, jíž byla nedávno navrácena její podoba zeleninové a bylinkové zahrady dle plánů z roku 1831, pozdně gotickou Bílou věž s freskami ze 14. a 15. století a nádherná podloubí domů ze století šestnáctého.
Přestože česká tradice interpretuje Havlíčkův exil v Brixenu jako pobyt v temném žaláři či tmavé kobce, čas strávený v těchto klimatických lázních mu patrně vylepšil zdraví. A kdo ví, jak dlouho mohl ještě žít, kdyby se netoužil vrátit do rodné země.
Do Brixenu je snadné se dostat po kvalitních dálnicích.
Z Prahy vede ideální cesta přes Rozvadov, kolem Mnichova v Německu a rakouského Innsbrucku přes Brennerský průsmyk. Po kvalitních silnicích je možné zvládnout těchto 630 km za 6 hodin.
Z Brna vede cesta směrem na Vídeň, přes St. Polten, Salzburg a za Innsbruckem přes Brennerský průsmyk. Cesta v tomto případě trvá necelých 7 hodin.
V obou dvou variantách je nutné počítat s cenou za dálniční rakouskou známku a poplatky za italské dálnice.
Chcete-li se v Brixenu vydat po stopách Karla Havlíčka Borovského, zastavte se nejdříve v informačním středisku na Regensburger Alle 9. Tady vám na požádání zdarma dají leták s mapkou a českým textem popisujícím místa spojená s tímto českým básníkem.
Článek byl publikován 28. 10. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
in esse illum adipisci voluptas recusandae alias repellat at rem odio et qui nobis magnam neque ut quaerat consequatur blanditiis corrupti. ex beatae ipsam ut ad aperiam labore dicta modi eligendi con
Bieszczady to już w sobie cudowne miejsce, a nasza oferta luksusowych domków nadaje mu jeszcze większy blask!