Cesta kubánského tabáku

© Kateřina Lefebvre

Nejlepší tabák na světě pochází z Kuby, tvrdí bez váhání či jakýchkoli pochybností Kubánci. A na rozdíl od mnoha jiných dalších nej- jim v tomto svět dává za pravdu.

Rostlina nicotinum tabacum, zařazená stejně jako brambory do čeledi lilkovitých, byla známa na tomto ostrově již dávno před Kolumbem. Indiánský kmen Tainů ji kouřil v dutých dřevěných trubičkách, zvaných cohibas, tedy slovem, jež dnes označuje jednu z nejznámějších značek kubánských doutníků. Indiáni však dým nevdechovali ústy, ale nosem a tabák sloužil k náboženským účelům.

V Evropě začal být populární až v 19. století a zvýšená poptávka po něm způsobila zásadní změnu ve vlastnických vztazích na ostrově – půdu skupovali velcí vlastníci a malí zemědělci, dosud samostatně hospodařící, se stávali jejich zaměstnanci.

Těžká práce s láskou

Největší tabákové plantáže se dnes nachází v západní části Kuby, přičemž k těm nejkvalitnějším patří tabák pěstovaný v Národním parku Viñales. Místní zemědělci musí dodržovat přísná ekologická pravidla, tedy mimo jiné nesmí používat žádné chemikálie. Navíc zde opravdu nelze mluvit o rozvinuté těžké technice – velmi často jsou tu pole obdělávána pomocí volských spřežení.

K rostlinám tady opravdu přistupují s láskou a velkou úctou. Semínka se zasadí do směsi písku a popela a zakryjí slámou, která podpoří jejích klíčení. Po 45 dnech se sazeničky rozsadí do řádků 40 cm od sebe a, jak zdůrazňují místní, je nutné na ně mile mluvit, aby dobře rostly.

Když tabák dosáhne výšky 100 až 120 cm, ustřihnou vrchní poupě, aby se rostlinka rozrostla do šířky.

Když tabák dozraje…

Úroda se tu sklízí v šesti etapách od poloviny prosince do března a hned putuje do sušárny, kde během šedesáti dnů sušení ztratí listy 85 % vody. Místní soukromí pěstitelé vždy s povzdechem vysvětlují, že 90 % veškeré úrody odevzdávají vládě a pouze 10 % si mohou ponechat a prodat. Nezapomenout také zdůraznit, že jejich doutníky jsou lepší než ty vládní, neboť na rozdíl od nich neobsahují žádný návykový nikotin či přidané chemikálie.

Po vysušení se listy zabalí do beden ze dřeva či palmového listí, v nichž dochází během tří měsíců fermentaci, díky níž se snižuje obsah pryskyřice i nikotinu. Poslední fází je je rozložení a navlhčení listí po dobu šedesáti dnů.

Doutníky z malých pěstíren ve Viñales využívají lístky z různých částí rostliny k rozdílným účelům. Ty vrchní, na něž dopadají sluneční paprsky, dodávají chuť a používají se jako náplň doutníku. Střední listy drží náplň pohromadě a spodní listy, na něž nedopadalo slunce, slouží jako obal. Ten se nahoru přilepí medem, vanilkou, rumem či citronem. Někdy bývají listy využívané pro vrchní vrstvu pěstované samostatně pod folií, přičemž se denně kropí. Před uválením doutníku se listy zbaví celé páteře, která obsahuje nikotin, takže tyto doutníky jsou zcela nenávykové.

Hotový doutník se pak nechá proschnout, a to nejprve tři hodiny zabalený v papíru a poté 20 až 25 minut bez obalu na sluníčku.

Doutníkové továrny

Tabák odevzdávaný zemědělci státu je zpracováván v jedné z osmi kubánských doutníkových továren. Postup je podobný – jen se listy odžilkují jen částečně, takže v nich zůstává nikotin. Tuto práci vykonávají výhradně ženy. Sedí ve velké místnosti ve dvojicích proti sobě a jejich plat dosahuje v přepočtu 35 až 40 euro měsíčně, což odpovídá průměrnému platu na Kubě.

V další místnosti typu (sešlé a trošku zastaralé) open office již pracují ženy i muži. Sedí u stolků v dlouhých řadách a balí doutníky. Jejich pracovní doba je osm hodin denně, přičemž mají nárok na dvě patnáctiminutové přestávky na kávu a jednu půlhodinovou na oběd – obé si kupují v místní kantýně.

Nedílnou součástí každé místnosti je nekompromisně se tvářící hlídač, který kontroluje, zda si někdo z pracujících neschovává hotové doutníky či je tajně neprodává turistům, kteří se sem chodí podívat. Kontrola je to však jen naoko, neboť ve chvíli, kdybyste si doutník chtěli od výrobce koupit, hlídač odvrátí oči, neboť ví, že dostane svůj podíl.

Aby dělníci přestáli jednotvárnou směnu, existuje v každé továrně funkce předčítače. Ráno čte všem nahlas po dobu 30 minut čerstvé vydání celostátního oficiálního deníku Grandma a odpoledne pak klasická díla. Právě z nich jsou odvozeny názvy doutníku jako Romeo y Julieta, Montechristo, …

Jeden torcedor, tedy balič, může při práci vykouřit jakékoli množství doutníků, ale jestliže jich za den odevzdá více než 100, dostane finanční odměnu navíc.

Technika je podobná jako u doutníků vyráběných zemědělci. Po srolování se doutníky uválí tupou hranou nože a zarovnávají se řezačkou. Skladovány jsou však v místnostech v bednách z borovicového nebo cedrového dřeva a na každém kuse je papírový pásek s logem továrny.

Článek byl publikován 6. 5. 2016  v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.