Dvory bekyní

© Kateřina Lefebvre

V mnoha městech dnešního Nizozemska a Belgie lze stále najít uzavřenou skupinu domků, které tvoří v rušném městě oázu klidu. Jde o dřívější bekináže, tedy dvory bekyní.

U kořenů společenství bekyní stojí Lambert de Begue, který v roce 1184 v Lutychu zakládal ženské náboženské spolky. Byla to reakce na křížové výpravy, po nichž zůstalo množství samotných žen, ať už vdov, nebo neprovdaných dívek.

Podle jedné z teorií nese celé hnutí jméno právě po tomto muži. Jiné výklady však odvozují francouzský název bekyní béguines od slova beggen, tedy žebrat, či podle hnědošedé barvy jejich oblečení, ve francouzštině označované slovem beige. Samotné bekyně v 17. století ale vysvětlovaly své pojmenování od svaté Beggy, zakladatelky kláštera v Andennu.

Kdo vlastně byly bekyní?

Bekyně byly zvláštní mnišky, které dobrovolně napodobovaly život jeptišek, vedly zbožný život a jejich zvoleným úkolem byla pomoc potřebným – staraly se o nemocné, zaopatřovaly opuštěné děti, vařily, praly, zašívaly, … Navíc si i samy opatřovaly finanční zdroje, většinou výrobou krajek a oblečení.

Na rozdíl od řádových sester však nemusely skládat řeholní slib a kdykoli se mohly vrátit do obyčejného života. Jejich pravidla také přikazovala poslušnost a pokání, ale ne chudobu. Přestože se jednalo o hnutí v rámci římskokatolické církve, byly tyto samostatné a nezávislé ženy často trnem v oku oficiálním církevním hodnostářům a mnohé z nich byly ve středověku upáleny jako kacířky.

K hnutí se od poloviny 13. století hlásilo i několik mužů, tzv. berghardů. Ti většinou pocházeli z nižších společenských vrstev a na rozdíl od bekyní netvořili stálé uskupení a živili se převážně žebrotou.

Protože bekyně pocházely často z bohatých rodin, vyhnula se společenství problémům s finančním zajištěním. Dvory bekyní se tak stavěly na soukromých pozemcích a nikdy se nejednalo o majetek církve. Bekináže vznikaly jako skupiny menších domků, seskupených kolem travnatého nádvoří. Jejich součástí byl většinou kostel nebo kaple, větší dům, v němž žily novicky ve svých jednoduchých celách, dům představené, zvané magistra či martha, někdy i hospodářské objekty a v několika případech i malá nemocnice.

Rozmach bekináží začal na území dnešní Belgie a Holandska, pokračoval do Francie a Německa a několik dokladů o uskupení bekyní lze nalézt i v Brně, Praze, Českém Krumlově a Kolíně.

Úpadek hnutí bekyní souvisel v jednotlivých zemích s politickou a společenskou situací. V Holandsku přišly problémy s reformací, ve Francii začal jejich postupný rozpad už v 15. století, ale definitivně rozpustila jejich společenství až Velká francouzská revoluce. Nejdéle toto hnutí fungovalo v Belgii – v 17. století žilo v Bruselu asi tisíc bekyní a ještě v roce 1939 v celé Belgii existovalo 15 bekináží, přičemž součástí tohoto hnutí byly až 3% ženské populace.

Vlámské bekináže

Právě na území dnešní Belgie vždy fungovalo nejvíce dvorů bekyní; do dnešních dob se zachovalo 25 těchto uskupení, i když už žádné neslouží původnímu účelu. Není proto divu, že třináct z nich bylo roku 1988 zařazeno jako celek Vlámské bekináže na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Většinu z nich pohltila rozrůstající se zástavba měst, ale i tak tvoří lehce rozpoznatelný vlastní svět. K nejstarším a nejhezčím patří dvůr v Lier ze 13. století. Jeho součástí je i nádherný barokní kostel Sainte-Marguérite.

Bekináž v nejstarším belgickém městě Tongeren se proměnila v živoucí čtvrť, v níž byty dnes patří k těm nejdražším ve městě. Zvenku si zachovaly svůj starobylý ráz, přestože uvnitř jsou zrenovovány dle současných potřeb nových obyvatel.

Dvůr bekyní v Mechelenu vznikal nadvakrát. Poprvé to bylo roku 1259 mimo hradby města a rozrostl se natolik, že tu žilo 1800 bekyní a komplex byl obehnán vlastními hradbami. Když však byl během reformace vypálen, některé členky založily svůj nový domov „intra muros“, tedy uvnitř hradeb města. Tady žilo asi 750 žen až do roku 1798, kdy zemi ovládli Francouzi a hnutí bekyní rozpustili. Dnes v poklidné čtvrti cihlových domků porostlých psím vínem prozrazují fakt, že tu žily zbožné ženy, jen názvy ulic, jako Conventstraat (Klášterní), Moreelstraat (Morálky) či Nonnenstraat (Sester).

Město uprostřed města tvoří v současné době bývalá bekináž v Lovani. V kompletně zrestaurované čtvrti na ploše tří hektarů stojí asi sto domů a kostel sv. Jana Křtitele. Společenství bekyní tu fungovalo až do roku 1962, kdy celý areál koupila Katolická univerzita a přeměnila jej na posluchárny, ubytování pro studenty a kongresová centra. Poslední místní bekyně tu však žila až do roku 1988. Její dům zůstal v původním stavu a slouží jako muzeum.

Bruggy

V Bruggách je těžké vyhnout se nekonečným hlučným davům turistů. I přesto se jedno tiché a klidné místo nachází jen kousek od centra. Dvůr bekyní na břehu jezírka Minnewater, kde našly svůj domov stovky labutí, tu roku 1245 na místě dřívějšího kláštera založila Marghareta Konstantinopolská. Na travnaté nádvoří se vzrostlými stromy obklopené asi třiceti bíle omítnutými domky lze vejít hlavní branou z roku 1776, ozdobenou výklenkem se sochou Alžběty Uherské, patronky bekyní.

Hned první dům za ní je přeměněn na malé muzeum s původním vybavením příbytku obyvatelek tohoto dvora ze 17. a 18. století, doplněným ukázkami historické krajky. Komplex vyzařující klid a pohodu byl na přelomu tisíciletí zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Bekyně tu zůstaly do roku 1927, kdy je vystřídaly sestry benediktinky, jimž patří tento areál dodnes.

Amsterdam

Velkým překvapením pro turisty bývá bekináž ukrytá v srdci Amsterdamu. V dokumentech jsou bekyně žijící ve společných domech v hlavním městě Nizozemska zmiňovány již od roku 1346. Když roku 1417 získaly pozemek uvnitř města, vyplnily močálovitou půdu odpadky, prachem a pískem a postavily si tu 47 domků obklopujících kostel na travnatém nádvoří. Přestože většina budov byla zničena při velkých požárech města v letech 1451 a 1452, znovu své je vystavěly a areálu navrátily život. I když se jedná o typické vysoké amsterdamské městské domy, mají nejednotný vzhled i stáří. Najít tu lze nejstarší stojící nizozemský dům z roku 1475 i jeden ze dvou dřevěných domů v centru Amsterdamu, zvaný Houtin Huys. Většina fasád ale pochází ze 17. a 18. století, přestože konstrukci domů tvoří původní gotické dřevěné trámy.

Velké nebezpečí pro místní společenství představovala reformace – v Amsterdamu vládli kalvinisté a Dvůr bekyní byl jedinou tolerovanou místní katolickou institucí – protestanti nemohli domy zabavit, neboť byly v soukromém vlastnictví. Místní kostelík byl však uzavřen a po třiceti letech připadl anglikánské reformované církvi. Bekyně proto začaly sloužit své mše tajně a roku 1671 vznikl ze dvou bytů tajný kostel zasvěcený patronům tohoto dvora – svatému Janovi a svaté Uršule.

Amsterdamský dvůr bekyní je také spojen se zázrakem. V roce 1654 zemřela jedna z jeho obyvatelek Cornelia Aren. Před smrtí odmítla být pohřbená na protestantské půdě s tím, že raději bude ležet v příkopě na dvorku. I přesto jí byl jako místo posledního odpočinku určen místní protestantský kostel. Ráno po pohřbu však našly její rakev na dvoře. Znovu ji pohřbili v kostele a ráno opět byla rakev na jiném místě. Když se to stalo potřetí, pohřbili ženu u zídky dvorku. Každý rok 2. května můžete na jejím hrobě vidět dodnes záplavu květů.

V roce 1987 byla dokončena rekonstrukce bytů v bekináži – malé garsonky se změnily v dvou- až třípokojové byty, obývané dnes již tradičně sociálními pracovnicemi a zdravotními sestrami.

V češtině se jmenuje po členkách tohoto náboženského hnutí škodlivý motýl bekyně mniška. Svůj název si vysloužil zbarvením křídel, které připomínají oděv bekyní.

V České republice se objevily první zmínky o bekyních v roce 1279. V Praze později stálo 30 jejich domů, převážně na Starém Městě. Už od počátku však jsou zaznamenány stesky duchovenstva na jejich chování, především na to, že se vměšují do věcí, které jim nepřináleží, a dokonce se oddávají náboženskému hloubání!

Článek byl publikován 12. 8. 2016  v páteční příloze Víkend deníku Právo

 

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.