Madeira a její zvláštnosti

© Kateřina Lefebvre

Letadlo opouští Evropu a potom letí dlouho a dlouho nad vrstvou mraků, pod níž jen tušíme hladinu Atlantiku. Pak se let najednou prudce stočí a po klesání bílou peřinou se hluboko pod námi objeví skalnaté ostrůvky ztracené uprostřed modrého nekonečna.

Letadlo klesá a klesá, až máte pocit, že se musí každou chvíli dotknout mořské hladiny. Pilot vysune podvozek a vy z okýnka marně hledáte, kde chce vlastně přistát. Ještě jeden prudký oblouk a objeví se kopce stoupající prudce z moře, posázené bílými domky s červenými střechami v zelenajících se terasách vinic a políček. Letadlo lehce dosedne na přistávací plochu a vy pochopíte, proč je letiště na Madeiře považováno za jedno z nejnebezpečnějších na světě. Marně přemýšlíte, jak tu šlo přistávat před rokem 2000, kdy byla přistávací dráha prodloužena speciálním mostem o 1200 metrů.

Pak už vystoupíte do solí prosyceného vzduchu a užasnete nad všemi barvami, které spatříte v okolí. Madeira je kvetoucí ostrov, což vám dokazuje už hned po příletu. Podnebí ostrova „věčného jara“ oblivňuje teplý Golfský proud a vítr vanoucí od Atlantiku, společně s horami, o jejichž vrcholky se zachytávají mraky. Léto tu bývá teplé a vlhlé a většinou bez větších dešťů. Typická jsou jasná rána s modrou oblohou,  kterou během odpoledne začnou pokrývat mraky sestupující z hor. Ani v zimě neklesají teploty pod 15 °C, ale je nutné počítat s častějším větrem a deštěm a teplota moře se celý rok pohybuje v rozmezí 18 až 23°C.

Příznivé klima a umístění ostrova jen nedaleko africké pevniny vytvořily na souostroví bohatou směsici fauny a flory. Mnohé z ostrovů jsou vyhlášené přírodními rezervacemi  a vstup na ně je regulován přísnými zákony. Protože přijímají jen velmi omezený počet návštěvníků, je nutné si cestu objednat dlouho dopředu.
Rozmanité druhy stromů, keřů i květin však lze poznávat i na samotné Madeiře. Původní floru tu doplňují i neobvyklé druhy, které jsou typické spíše pro oblast Ameriky či jižní Afriky.

Madeiřané jsou pyšní na původní porosty vavřínového pralesa laurissilva, i když symbolem ostrova jsou orchideje strelicie.

Jak se tu jezdí

Velkým specifikem Madeiry jsou silnice. Když sem přijedete poprvé, chvílí vám trvá uvěřit, že to před vám je opravdu vozovka a ne sáňkařská dráha. Na ostrově (snad kromě přistávací dráhy) v podstatě neexistuje rovná plocha, čemuž se přizpůsobili místní řidiči. Rychlost jízdy je tu sice limitovaná značkami a dopravními předpisy, ale v reálu závisí na faktu, zda šplháte do kopce nebo zrovna sjíždíte do údolí.

Radary tu neexistují a ostrované jsou zvyklí na místa, kde občas rychlost kontrolují policisté. Prudké brždění během zběsilé jízdy dolů vás brzy přestane překvapovat. Ostatně si brzy zvyknete i na styl jízdy místní obyvatel, využívajících metodu brzda-plyn, i když s délkou ujeté trasy ve vás stále sílí podezření, že tu nemohou existovat autoškoly a lidé dostávají řidičský průkaz jako dárek od státu k osmnáctým narozeninám. Jistotou však zůstává, že po pár minutách cesty si i ten nejotrlejší cizinec zapne bezpečnostní pásy.

Po pár dnech přestanete sledovat i kouřící auta při delších sjezdech a naučíte se ignorovat i vzduch prosycený odérem spálených brzd. I přesto tu však jen málokdy dojde k dopravní nehodě a řidiči v klidu, pohodě a s nevšední vstřícností řeší všechny situace. Jediným obecným nepřítelem jsou cizinci za volantem půjčených aut, které místní bezpečně identifikují podle krabičky s navigačním systémem na čelním skle a podle  už na první pohled odlišného stylu jízdy.

Jak se tu jí

Jedním z lákadel Madeiry je její kuchyně. Objevíte tu restaurace se specialitami celého světa, ale byla by škoda nevyužít příležitosti ochutnat tradiční ostrovní kuchyně.

Její neodmyslitelnou součástí jsou čerstvě ulovené ryby. Na jídelníčku najdete sardinky, tuňáka, cejna či pražmu, ale za ochutnání stojí především tzv. espada, tedy tkaničnice tmavá. Tato poměrně ošklivá a vzhledem až děsivá dravá ryby má dlouhé úzké tělo a dorůstá váhy až 5 kg. Žije v hloubce kolem 1700 kilometrů a k hladině se přiblíží pouze v noci. Její jemné maso téměř bez kostí si tu zamilujete a svůj pobyt na Madeiře tak můžete ozvláštnit ochutnávkou espady v různých restauracích. Každý ji totiž upravuje svým způsobem, ale nejčastěji bývá připravována v jemném těstíčku či podávána přelitá omáčkou z mořských plodů.

Vždy je však doplněna množstvím křehké zeleniny, často kukuřičnou polentou a grilovaným banánem.

Ty tu ostatně tvoří přílohu snad ke všem jídlům. Jejich zahrady a plantáže uvidíte po celém ostrově a představují neodmyslitelnou součást madeirské ekonomiky.

Jako na většině ostrovů i tady se konzumuje množství mořských plodů. Ochutnat můžete krevety různých velikostí, sépie, humry, chobotnici i místní specialitu zvanou limpets. Nenechte se zmást google překladem jejího anglického názvu limpets: opravdu se nejedná o klíšťata, ale o mořského mlže, v češtině nazývaného kuželnatka. Podávají se horké přímo na pánvi, na níž se zapečou s česnekovým máslem. Před konzumací si nezapomeňte kuželnatky pokapat citronem – na ostrově mají úžasnou sladkou chuť.

Patříte-li spíše k milovníkům masa, nenechte si ujít estetada. Jedná se o silně kořeněné hovězí kostky naložené v marinádě z česneku a bylinek, které se tradičně grilují nabodnuté na vavřínové dřívko nad dřevěným uhlím. Jako přílohu vyzkoušejte tradiční česnekový chléb bolo de caco, který se však častěji podává jako jednoduchý předkrm. I když je jeho příprava velmi snadná, milovníky česneku naprosto ohromí – jemný placatý chléb z pšeničné, žitné, kukuřičné či bramborové mouky se podélně rozkrojí, potře česnekovým máslem a zapeče.

Sladkou tečkou za výborným jídlem může být pudim de maracuja, tedy marakujový puding, který jen znásobí vaše kulinářské zážitky.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.