Londýnské drobnosti

© Kateřina Lefebvre

Taxíky

I ten, kdo v Londýně stráví jen jeden den, uvidí množství tvz. cabs – tedy klasických velkých taxíků. I když dnes už mnohé z nich opouští svoji typickou černou barvu, jejich podivný tvar zůstává zachován. Je totiž částečně určen zákonem z roku 1654, který z nájemních povozů udělal oficiální řemeslo a zároveň vytvořil nejstarší regulovaný dopravní systém na světě. Ten také definuje podmínku, že každý z těchto povozů musí mít místo na otep slámy pro koně. I když se vozidla od poloviny 17. století změnila, zákon zůstává stále stejný. A proto i dnešní taxíky mají na zadní části podivnou vypouklinu. Když ji otevřete, zjistíte, že do prostoru za zvedacími dvířky se žádné zavazadlo nevejde – je velký přesně na otep slámy. Tu už taxikáři s sebou samozřejmě nevozí, ale mnozí z nich tu ukrývají přívěšek znázorňující právě onu pověstnou potravu pro koně.

Black cabs jezdí po Londýně 24 000, ale stát se jejich licencovaným řidičem není vůbec jednoduché. Po třech letech náročného studia musí řidič znát 25 000 ulic v okruhu šesti mil od Charing Cross. Při náročných závěrečných zkouškách dostane vypsat ve správném pořadí názvy všech ulic, které jej dovedou ze zadané adresy do žádaného cíle – a to vše bez použití navigace či jakékoli techniky. Často proto můžete v ulicích Londýna vidět ženu či muže na motorce, kteří na řidítkách mají připevněnou tabulku se seznamem ulic, jež si postupně odškrtávají. U řidičů se také předpokládá široký kulturní i historický přehled, neboť zákazníkům musí umět doporučit nejenom vhodný hotel či zajímavou památku, ale i aktuální koncert, muzikál či film. Naopak tito taxikáři jsou osvobozeni od tvz. Congestion charge, tedy doslova poplatku za dopravní zácpu, který radnice zavedla pro omezení automobilové dopravy v Londýně.

Cab je poměrně vysoký, aby v něm mohl sedět pohodlně muž v klobouku, a uveze pět pasažérů sedících ve dvou řadách proti sobě. Ti jsou od řidiče odděleni pevným sklem a kvůli jeho bezpečnosti s ním komunikují jen „palubním“ telefonem.

Na kratší vzdálenosti je pro skupinku více lidí levnější využít taxíky než cestovat veřejnou dopravou. Na rozdíl od Prahy se nemusíte bát předražování – ceny jsou pevně určené a jakýkoli podvod by taxikáře stál těžce vydobytou lukrativní práci.

The Union Jack

Modro-bílo-červenou britskou vlajku zvanou The Union Jack je možné od roku 1997 spatřit na všech vládních i královských budovách. Jak však vlastně vznikla podivná směsice různých křížů?

Roku 1603 zdědil skotský král Jakub I. po své tetě Alžbětě I. anglický trůn. O tři roky později vznikla společná vlajka těchto dvou samostatných království, kombinující anglický kříž svatého Jiřího a skotský kříž svatého Ondřeje, patronů jednotlivých zemí. Název The Union Jack dostala dle pojmenování vlajky na stěžni, jack, neboť ji v této době používali jen námořníci.

Když roku 1707 došlo k oficiálnímu spojení obou zemí a vzniku Spojeného království Velké Británie, převzal nově vzniklý stát jako svůj symbol právě tuto námořní vlajku. Když o skoro sto let později bylo Zákonem o unii přiřazeno i Irské království, na vlajce přibyl i kříž svatého Patrika, patrona Irů. V nezměněné podobě vlajka přestála i rok 1922, když se část ostrova Irsko odtrhla od monarchie a vznikla samostatná Irská republika.

Na vlajce však chybí jakýkoli odkaz na původní vlajku velšskou. Důvod je prostý – Wales si již roku 1282 podmanil Edward I. a učinil z něj nedílnou součást Anglie. Svoji samostatnost v rámci Velké Británie si Wales uhájil opět až po referendu roku 1997.

Vojenské uniformy

Snad žádný návštěvník Londýna si nenechá ujít střídání stráží před Buckinghamským palácem. Málokdo však ví, proč se liší uniformy pěších vojáků a co jednotlivé znaky znamenají. Přestože jejich povinnosti jsou stejné, jsou hrdí na svoji přináležitost právě k danému oddílu.

Pěší garda se skládá z pěti jednotek. Tzv. granátníky poznáte podle bílého chocholu umístěného vlevo na velké medvědí čepici. Na límci mají odznak granátu a všimnout byste si měli i rovnoměrně rozložených knoflíků na kabátci. Příslušníky Coldstream odlišuje červený chocholek vpravo na čepici, hvězda na límci a knoflíky po dvou, zatímco velšská garda se pyšní bílo-zelenou ozdobou vlevo na čepici, pórkem na límci a knoflících v řadách po pěti. Modrý chocholek na pravé straně, trojlístek na límci a knoflíky po čtyřech jsou typické pro irskou gardu, kterou také většinou doprovází nepřehlédnutelný irský vlkodav. Bez chocholku na černé vysoké čepici přichází garda Skotů, která je o to více hrdá na znak bodláku na límci a knoflíky na uniformě seřazené ve skupinách po třech.

Úkolem všech těchto částí pěší armády je zajistit bezpečnost panovníka a účastnit se obřadních funkcí v Londýně. Najít je můžete u Buckinghamského paláce, Clarence House a St. James´s Palace, ale jejich sídlo je v tzv. Wellingtovoných kasárnách asi 500 metrů od Buckinghamského paláce a v londýnské čtvrti Woolwich.

Samostatnou pěší složku tvoří tzv. beefeaters, kteří od roku 1485 fungují jako osobní stráž panovníka v Tower of London. Jejich 38 členů se vybírá z vojenských veteránů, kteří sloužili po dobu alespoň 22 let v britské armádě, a bez zajímavosti není ani fakt, že jejich řady posílila roku 2007 první žena.

Do královnina osobního vojska patří i jízdní stráž, oblečená do dvou typů uniforem. Vojáci v červených kabátcích s černým límcem a helmách s bílým chocholem, jejichž řemínek mají pod spodním rtem, patří k jednotce kavaleristů a během občanské války v 17. století sloužili jako osobní stráž krále Karla I. Ti s modrými kabátci, červeným chocholem a řemínkem přilby pod bradou pochází z Cromwellova jezdeckého regimentu.

Když nastoupil na trůn Karel II., ponechal si regimenty oba. Ten také určil, že koně musí být černí, neboť byl přesvědčen, že na bitevním poli budí větší hrůzu. Jediný bílý kůň patří trubači a zvíře nesoucí buben může mít jakoukoli barvu.

Pubs

Přítmí, malé dřevěné stolky i příjemná až přátelská atmosféra jsou typické znaky všech anglických pub. Do češtiny nepřeložitelné slovo, neboť naše hospody či restaurace vyvolávají zcela jiné asociace, vzniklo jako zkratka spojení Public house, doslova veřejný dům. Na rozdíl od českého významu se za tímto označení skrývá „jen“ zařízení, které má licenci prodávat alkohol.

Ten si tu koupíte u baru – nepočítejte s obsluhou u stolu, ale zároveň nikdo nečeká tzv. tip, dýško. (V některých mimolondýnských pubs můžete v tomto případě dýškem i urazit.) Když se vám podaří probojovat se po přátelském popovídání si o životě, fotbalu či počasí s podobně čekajícími až k pultu, čeká vás těžké rozhodnutí. Chcete-li ochutnat typické anglické pivo, dejte si bitter či ale, podávané při pokojové teplotě. Černé pivo, tzv. stout, zastupuje dovážený irský Guiness. Máte-li chuť na světlé vychlazené pivo, sáhněte po lager. Platí se ihned obsluze, která vám vrátí zbylé drobné do poslední pence. Máte-li hlad, objednáváte si jídlo opět u pultu, kde často musíte sdělit číslo svého stolu, a obsluha vám jej pak donese.

Běžně je pivo nalévané do půlpintových sklenic, ale objednat si můžete i celou pintu (tzn. 568,26125 ml). Až do roku 2005 byla určena zákonem zavírací hodina na 23.00. Ve 22.30 se proto ozval zvon, který všechny upozornil na možnost zakoupení si posledního drinku. V menších městech a vesnicích si však našli způsob, jak toto nařízení obejít – ve 23.00 se zamkl hlavní vchod, lidé mohli přicházet a odcházet zadními dveřmi a zákazníci se změnili v soukromou party.

Dnes si mohou majitelé pubs zakoupit speciální licenci na prodlouženou otevírací dobu, ale i tak jen málokteré zařízení zavírá později než hodinu po půlnoci. To, co se však striktně dodržuje vždy, je zákaz kouření a zákaz nalévaní mladým do 18 let.

Chcete-li v Londýně navštívit opravdu pěknou pub, vydejte se např. do Sherlock Holmes na Northumberland Ave nedaleko Trafalgar Square, do Lamb&Flag na Rose 33 u Covent Garden či do White Hart na Drury Lane, kousek od New Oxford St.

Článek byl publikován 20. 5. 2016  v páteční příloze Víkend deníku Právo


320x100.jpg

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.