Moulin du Calanquet: místo, kde se rodí olej plný zdraví

© Lubomír Karásek

K oblastem s tzv. nejdelší střední délkou života patří v Evropě a tedy i na světě jednoznačně Provence. Místní obyvatelé, ale i odborníci to přikládají mimo jiné i hojné konzumaci olivového oleje.

Olivovník patří k nejstarším stromům na Zemi. Jeho zkamenělé listy staré  37 000 let se našly u Egejského moře a archeologové dokládají, že jej lidé záměrně pěstovali už dávno před počátkem našeho letopočtu. Korán ho líčí jako strom posvátný a zmiňuje jej i Bible. Vždy představoval symbol síly a života a Řekové jej hojně využívali i při důležitých událostech: olivový věnec na dveřích značil, že syn odešel z domu, a ve válce znamenala olivová větvička žádost o mír.

Nesmrtelný strom

Provensálci rádi říkají, že olivovník člověk nesází pro sebe, ale pro své potomky. Roste a plodí více než pět set let a lze jej jen těžko zničit. Můžete jej uřezat, polámat, může shořet, ale zůstane-li naživu jen jediná část kořene, strom vyroste znovu. Jediným nepřítelem olivovníku je silný mráz. A právě ten způsobil tragédii v Provence v roce 1956.

Olivovníky tu vysadili na severních svazích horského masivu Les Alpilles již Římané a tradice zpracování oliv pokračovala skoro dva tisíce let. Římané měli dokonce zákon, který zakazoval užívat olivovníkové dřevo jinde  než na oltářích bohů. Roku 1829 stály kolem města Saint-Rémy tři mlýny, které vyráběly 450 hektolitrů oleje ročně. Na konci 19. století už sice zbyly jen dva, ale stále zaměstnávaly 24 pracovníků. Do nich si místní nosili svou úrodu oliv a v lisovně ji ihned zpracovali.

Vše se však změnilo v lednu roku 1956.

Tehdejší mírná zima probudila stromy, které se začaly připravovat ke květu. Přes noc však přišel prudký mráz a pokles teploty o 16 °C způsobil rozštěpení kmene a umrznutí kořenů. Následkem toho v Provence odumřelo přes milion olivovníků a všechny lisovny oleje musely zavřít.

Tak to bylo i s lisovnou rodiny Brun, která kousek od Saint-Rémy zpracovávala olej po dobu pěti generací.

Rodinná tradice

Po čtyřicetileté přestávce však roku 1997 tehdy asi dvacetiletí sourozenci Anne a Gilles Brunovi vysázeli během šesti let přes deset tisíc olivovníků a v roce 2000 obnovili i lisovnu. Pojmenovali ji Moulin du Calanquet, tedy názvem vycházejícím z provensálského slova calan, označující skálu, která poskytuje útočiště před mistralem. Navázali tak na dávnou rodinnou tradici a začali z pěti druhů oliv vyrábět olej.

Když mluvíte s paní Anne, nechce se Vám věřit, že tato na první pohled velmi sympatická dívka mohla už před skoro dvaceti lety zakládat firmu.

„To je díky našemu oleji,“ směje se našemu komplimentu a dodává výčet pozitiv, které olivový olej s sebou přináší.

V jejím podání představuje tato zlatavá tekutina všelék a zázračný pramen života. Neobsahuje LDL (tedy tzv. „zlý“ cholesterol), naopak zvyšuje tzv. dobrý cholesterol HDL a kyseliny v něm obsažené napomáhají růstu kostí. Navíc dle slov majitelky tohoto mlýna brání zácpě, zbavuje lupů a je ideálním prostředkem na suchou pokožku. Místní moudrost navíc praví, že každý, kdo plánuje bujarý večírek, by si měl žaludek vystlat dvěma polévkovými lžícemi tohoto moku, aby na svém organismu zmírnil dopad alkoholu.

To, že olej zabraňuje vráskám, dokazuje Anne na své čilé pomocnici, kterou nám představuje jako svou babičku.

Ta k výčtu pozitiv dodává, že dáte-li si každé ráno na lačný žaludek skleničku olivového oleje, prodloužíte si život o dvacet pět let. Faktem je, že Provence patří k oblastem s nejnižším výskytem kardiovaskulárních chorob, což je přičítáno silné konzumaci vína, česneku a právě i olivového oleje.

Nikdy nekončící práce

Olivy potřebují soustavnou péči po celý rok a majitel sadu si moc dovolené neužije. V lednu a únoru se stromy stříhají, v březnu a dubnu hnojí a v květnu pak opylují. To však tady nemá na starosti hmyz, ale vítr.

„Jsem asi jediná v Provence, kdo se modlí, aby přišel mistral,“ sděluje nám Anne se smíchem, když nám ukazuje své nekonečné řady olivovníků.

„Největší práce ale pro nás nastává v listopadu,“ dodává, „tehdy přichází období sklizně.“

Olivy se sbírají ručně jen za pomoci hřebenů a plachet, do nichž se střásají. Poté je čeká cesta přes centrifugu, kde se oddělí plody od větviček a listí, na což navazuje dnes už plně automatizovaný proces jejich zpracování na olivový olej. Žádná část úrody tu však nepřichází vniveč – rozemletými peckami se v zimě topí a dužina, z níž se olej vymačká, se používá jako hnojivo.

Že místní produkty jsou opravdu kvalitní a chutné, můžeme potvrdit nejen díky ochutnávce oliv, olivového oleje, tapenád či olivových past, ale i díky řadě ocenění na stěnách a fotkám s nestárnoucí a věčně rozesmátou paní Anne obklopenou legendami kulinářského světa.

Přestože prý je olej nejlepší hned po vylisování, my si jej užíváme i dlouho poté a z místního obchodu si domů odvážíme hned několik lahví, k nimž nám prodávající (maminka paní Anne) přidává i radu, jak olej skladovat – vždy musí být mimo světlo, vlhkost a teplo. Tedy spíš do kredence než do ledničky.ěř

Článek byl publikován 25. 8. 2017  v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.