Pařížské vítězné oblouky

© Věra Víšková

Jsou tři, i když jsou od sebe vzdálené několik kilometrů, leží v jedné přímce a snad žádný návštěvník Paříže je nevynechá. Řeč je o slavných pařížských vítězných obloucích, které odrážejí dějiny města nad Seinou.
První vítězné oblouky v novodobé historii se v Paříži objevily v 17. století. Tehdy došlo ke sloučení vlády a monarchie v nerozlučný celek a z krále se najednou stalo ztělesnění státu a zástupce Boha na Zemi. Spisovatelé zdůrazňovali antický původ Paříže a její poslání jako znovuzrozeného antického světa. Římské dědictví se prostě stalo „in“.
I proto nechal Ludvík XIV. na počest svých vítězství v zahraničí postavit u starých městských bran vítězné oblouky – každý, kdo vstoupil do města, si tak měl uvědomit jeho slávu, moc a význam. Z původně plánovaných pěti však byly dokončeny jen dva – u Porte Saint-Martin a Porte Saint-Denis.
Přestože se dochovaly do dnešních dnů, do okrajových částí Paříže k nim moc turistů nezavítá. Stále ale představují předobraz svých pozdějších a slavnějších následovníků.
Arc de Triomphe du Carrousel
Dva ze tří oblouků v centru Paříže jsou spojeny s Napoleonem. Ten menší stojí osamoceně u Louvru na počátku Tuilerijských zahrad. Když však byl roku 1808 dostavěn jako připomínka Napoleonových vítězství, tvořil monumentální vchod do velkolepého Tuilerijského paláce. Ten však v roce 1871 shořel a osud oblouku byl ohrožen. Nakonec ale bylo obecně odsouhlaseno, že tu zůstane.
Podoba i proporce této stavby jsou odvozeny z římského oblouku Septimia Severa. Jeho autoři architekti Charles Percier a Piere-François-Léonard Fontaine záměrně zkopírovali i další prvky předlohy. Prohlédnout si lze basreliéfy zobrazující slavné bitvy, ať už se jedná o Porážku u Ulmu, Bitvu u Slavkova či výjevy z Napoleonova vstupu do Mnichova a Vídně, ale i obraz Setkání dvou císařů a Prešpurský mír. Osm sloupů z červenobílého mramoru nese osm mužů, zastupujících vojáky jednotlivých divizí Velké armády, a celému oblouku dominuje bronzové čtyřspřeží.
To původní pocházelo z baziliky svatého Marka v Benátkách. Protože však roku 1815 musela Francie tuto válečnou kořist vrátit na původní místo, byla o třináct let později nahrazena novým z dílny Françoise Josepha Bosia. Vznikla na připomínku Bourbonské restaurace. Reprezentuje ji zosobnění Míru řídící čtyřspřeží s pozlacenými bohyněmi vítězství na každé straně.
L’arc de triomphe de l’Étoile
Roku 1806 nařídil sám Napoleon postavit monumentální vítězný oblouk k oslavě úspěchů Velké armády. Jako ideální místo pro něj se jevil vršek Champs-Élysées, kde by působil jako důstojné ukončení této elegantní třídy a zároveň tvořil protipól náměstí Concorde.
Základní kámen k ohromnému projektu byl položen 6. srpna 1806, ale vzápětí začala stavbu provázet série problémů. Architekti Jean François-Thérèse Chalgrin a Jean-Arnaud Raymond se shodli na inspiraci římským Titovým obloukem, rozcházeli se však v detailech, jako bylo např. umístění antických sloupů. Spor vyřešil až 27. března 1809 císařský dekret, který oficiálním architektem oblouku určil Chalgrina.
Význam a váhu, které Napoleon oblouku připisoval, dokazuje i fakt, že když v roce 1810 přijel do Paříže se svou novomanželkou rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou Habsbursko-Lotrinskou, trval na tom, že do hlavního města Francie vstoupí právě tímto obloukem. Ten však měl k dokončení ještě hodně daleko, a tak na jeho základech narychlo vyrostla maketa v reálné velikosti ze dřeva a nabarveného plátna.
S pádem říše roku 1815 přišlo i několikaleté přerušení stavby. Práce pokračovaly teprve od roku 1824 a dokončeny byly až o šest let později. V roce 1830 také byly určeny sochy, které se měly na oblouku objevit. K nejvýraznějším prvkům tu patří 157 metrů basreliéf zpodobňující Odchod a návrat francouzské armády. Na alegorických výjevech lze najít i obrazy s názvem Vítězství Napoleona, Odchod dobrovolníků 1792, Obrana a Mír či Bitva u Slavkova. Svoji definitivní podobu však tzv. Velký vítězný oblouk získal až v roce 1835, kdy padlo rozhodnutí vyrýt do klenby názvy 128 bitev, které proběhly v době republiky i říše, doplněné jmény 660 generálů, kteří v nich bojovali.
S obloukem byl nakonec spojen nejen Napoleonův život, ale i jeho konec. Právě odtud vyšel 15. prosince 1840 smuteční průvod, který nesl ostatky slavného vojevůdce na místo jeho posledního odpočinku v Invalidovně.
Začátek svého velkolepého pohřbu si tu naplánoval i Victor Hugo. Dle jeho přání byly jeho ostatky vystaveny po dobu 24 hodin na vrcholu Vítězného oblouku, kde je hlídala skupina mladých básníků v řeckých tórách.
Úchvatný oblouk, postavený záměrně v přesně propočítaných úhlech a rozměrech tak, aby ohromil návštěvníky, skrývá ve svých útrobách muzeum. V něm je možné se dozvědět mnohé o historii stavby, ale i o důležitých událostech, které se tu odehrály. Z jeho vrcholu se nabízí i jedinečný pohled na Paříž.
Grande Arche
Konec osy spojující Louvre, Tuilerijské zahrady, náměstí Concorde, Champs-Élysées a futuristickou pařížskou čtvrť La Défense tvoří moderní verze vítězného oblouku 20. století, zvaná Velký oblouk či Velká archa.
V rámci příprav oslav dvoustého výročí Velké francouzské revoluce byla vypsána architektonická soutěž na vytvoření nového symbolu La Défense. Z mnoha návrhů byl vybrán projekt dánského architekta Johana Otto von Spreckelsena, který uspěl s prostou krychlí, jež v sobě oslavuje sílu i jednoduchost a představuje okno do budoucnosti.
Spreckelsen však brzy onemocněl a jeho ideu realizoval francouzský architekt Paul Andreu. Pod jeho vedením vyrostla na 30 metrů hlubokých základech betonová konstrukce o délce hrany 110 metrů, pokrytá carrarským mramorem a sklem. Pro lepší představu o její velikosti je dobré si uvědomit, že by se do ní na výšku a šířku vešla celá katedrála Notre-Dame. Návštěvníkům se z její terasy nabízí nádherný výhled na Vítězný oblouk, obelisk na Concordu, Louvre i okolní originální stavby. Své místo tu našlo i muzeum výpočetní techniky, restaurace, konferenční sál a severní strana nabízí 30 000 m² kanceláří.
Tento moderní vítězný oblouk byl otevřen 14. července 1989, ale už roku 2004 proběhla první studie, která prokázala jeho nebezpečí. Mramorové dlaždice totiž špatně odolávají počasí i znečištění ovzduší, takže více než 15 % z nich se rozpadá. Proto bylo nutné tento materiál nahradit odolnější žulou. Proslýchá se, že potíže tu zažila i Margaret Thatcherová, která uvízla na toaletách a její ochranka musela rozbít dveře.
Po nehodě výtahu roku 2010 musel být navíc uzavřen i přístup na střechu, ale dnes už je tzv. La Promenade o rozloze 1000 m² opět otevřená pro návštěvníky.

Jak se tam dostat:
Arc de Triomphe du Carrousel
Přímo před tímto obloukem se nachází zastávka autobusu č. 27 a 39. Pojedete-li metrem, využijte linky č. 1 nebo 7 a vystupte na zastávce Palais Royal Musée du Louvre. Chcete-li se projít Tuilerijskými zahradami, vystupte na zastávce Concorde. Příjemná procházka trvá asi 15 minut.
Velký vítězný oblouk
Vítězný oblouk se nachází na konci Champ-Élysées na náměstí Place Charles-de-Gaulle. Ve stanici v podzemí tu zastavuje RER A a linky metra 1, 2 a 6. Z nich vás šipky již dovedou k oblouku. Přijdete-li po Champs-Élysées, nikdy nepřebíhejte kruhový objezd, v jehož středu oblouk stojí, ale využijte podchodu!
Grande Arche
Přímo pod touto stavbou končí linka metra č. 1 zastávkou La Défense. Chcete-li však opravdu prožít velikost a majestátnost Grande Arche, vystupte o zastávku dříve na stanici Esplanade de la Défense. Odtud se vydejte pěšky přes unikátní svět La Défense až ke Grande Arche. Ztratit se tu nemůžete a až vystoupíte na vrchol schodiště této stavby, opravdu pochopíte její obrovské rozměry. Na La Défense vede z centra města i linka RER A. Tady je však nutné dát si pozor, protože na této zastávce (na rozdíl od metra) neplatí jízdenky pro centrum města.

Článek byl publikován 8. 12. 2017 v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.