Každé město má svůj symbol, bez jehož prohlídky není návštěva kompletní. Barcelona jich nabízí hned několik a většina z nich je spojená se jménem Antoni Gaudí i Cornet.
Jeden z nejgeniálnějších architektů všech dob se narodil roku 1852 v Reus. Tady strávil své dětství, ale v 17 letech odešel do Barcelony, kde nastoupil na přírodovědeckou fakultu. Po úspěšném složení všech zkoušek se o pět let později zapsal na architekturu, kde získal roku 1878 diplom.
Ještě téhož roku navrhl pro majitele cihelny Manuela Vicense y Montaner svůj první obytný dům. Stavba inspirovaná maurským stylem v sobě zahrnuje originální kombinaci hrubého kamene s cihlami a keramickými dlaždicemi. Není divu, že rok po architektově smrti byla vyhlášena nejsymboličtějším Gaudího dílem v Barceloně. Přestože je Casa Vicens zahrnut na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, jedná se o soukromý, stále obývaný dům a nelze jej navštívit.
Rok ukončení studií přinesl Gaudímu další životní změnu. Na světové výstavě v Paříži zaujal jeho návrh skleněné vitríny pro barcelonského výrobce rukavic bohatého katalánského průmyslníka Eusobia Güella. Ten se stal nejenom mladíkovým celoživotním přítelem, ale především štědrým mecenášem a právě on uvedl neznámého architekta do vyšší společnosti.
Casa Güell
Rodině Güell postavil Gaudí palác na tehdy extravagantním místě nedaleko Les Rambles. Rodinné sídlo na malém pozemku o rozměrech 18×22 metrů představuje zlom v tvorbě tohoto katalánského génia – poprvé tu využil parabolické oblouky, typické pro jeho další tvorbu, a poprvé také navrhoval i interiér. V úzké ulici není možné si dostatečně prohlédnout strohou a nepřístupnou čelní stěnu budovy, jejíž vchod tvoří dva oblouky ozdobené monogramem majitele a obrovskou plastikou. Až při vstupu do interiéru ohromí návštěvníky monumentální schodiště, odvětrávaný suterén, jež sloužil pro ustájení koní i garáž pro kočáry, ale především Saló central, ústřední místnost celého domu, vysoká 17,5 m, zakončená kopulí.
Nejoblíbenějším místem návštěvníků je však střecha s komíny a větracími šachtami zdobenými barevnou mozaikou. Zajímavé je, že přestože Eusebio Güell žil v domě až do roku 1906, střešní terasu nenavštívil ani jedenkrát.
Termín dokončení paláce nebyl zvolen náhodně – roku 1888 se v Barceloně konala Světová výstava a všichni chtěli novou podivuhodnou stavbu, vymykající se konvencím, navštívit. Průmyslník tu tak mohl hostit italského krále Umberta I. či španělskou královnu Marii Kristinu.
Parc Güell
Eusebio Güell naplánoval spolu s Gaudím ještě jeden velký projekt. Původní plán zahrnoval postavení zahradního města s luxusním bydlením pro 60 rodin, které slibovalo „radikálně nový styl života“. Pozemek v kopci pro tento projekt zakoupil Güell za městskými hradbami na severu od centra Barcelony. Tento nápad byl však natolik převratný a neobvyklý, že se nenašel nikdo, kdo by tu chtěl bydlet. A tak vznikly jen dva domy, z nichž do jednoho se přestěhoval Güell a v druhém strávil dvacet let života Antoni Gaudí. Stavba ve stylu perníkové chaloupky dnes slouží jako muzeum tohoto umělce. Návštěvníci si tu mimo jiné mohou prohlédnout nábytek, jež geniální architekt navrhl, a dokonce i jeho úzkou postel, odrážející askezi jeho života. Po Güellově smrti roku 1918 koupilo pozemek město a vytvořilo z něj Park Güell, přístupný veřejnosti.
Za vstupní branou, tvořenou tepanou mříží mezi dvěma domky, v nichž měla sídlit recepce a vrátný, překvapí návštěvníky schodiště s ještěrem chrlícím vodu, které vede k lesu 84 pokroucených sloupů podpírajících mozaikový strop, tedy k prostoru, jež měl sloužit jako tržnice. Ve fantaskní harmonii architektury a přírody se tu mísí oblé linie připomínající květiny s katalánskými draky. tu mohou obdivovat pohádkové domečky, kamenná mozaiková sedátka či si odpočinout na dlouhé zvlněné lavičce vykládané keramikou v podobě mořského hada.
Casa Battló
Své nejfantasknější dílo však Gaudí vytvořil na objednávku movitého továrníka Josepha Battló. Tato „nejpodivuhodnější stavba Evropy“, jež místní přezdívají Dům draka nebo Dům kostí, zastiňuje sousední architektonické skvosty. Jedná se o nájemní dům, v jehož prvním patře žila investorova rodina, takže tento byt je největší a nejhonosnější. Další, dnes soukromé byty nad ním, propojuje schodiště, na němž každý stupeň zdobí stylizovaný obrázek mořského živočicha. Interiér zaujme především hrou světla a stínu a v neposlední řadě i falešným stropem.
Stejně jako i na ostatních svých stavbách, i tady Gaudí věnoval velkou pozornost terase, kde vše napodobuje živé organismy. Střecha pokrytá třpytivými keramickými kachlicemi evokuje šupiny prehistorického ještěra, jehož páteř zpodobňují schody, a tak nejvyšší patro budovy připomíná spíše zahradu, v níž odpočívá drak.
Casa Milà
Na základě úspěchu Casa Battlo požádal aristokrat Pere Milà Camps Gaudího o dům pro svou budoucí ženu, bohatou vdovu Rosarie Sagismòn. Na rohu ulice, jen kousek od předchozí stavby tak vznikla nekonvenční budova bez jediné rovné plochy či hrany s pouze oblými liniemi. Masivní zvlněná nezdobená fasáda z šedého kamene připomíná útes omílaný vlnami a ošlehaný větrem, ale Barceloňané mu neřeknou jinak než La Pedrera, tedy Kamenolom.
Osmipodlažní nájemní dům s různou výškou pater působí dojmem, že nemá žádné pevné stěny a stojí jen na sloupech a obloucích. Pokoje jsou rozmístěné kolem dvou vnitřních nádvoří, přičemž v původním bytě rodiny Milà v prvním patře je dnes Gaudího muzeum. Přístupná je také střecha s obloukovitými komíny s mozaikou v podobě zvonic, bájných příšer i rytířských helem. Za zmínku stojí i fakt, že v tomto dobmě vzniklo v suterénu první podzemní parkoviště na světě.
Sagrada Família
Dům Casa Milà se silně odkláněl od trendů doby a Gaudí za něj sklidil velký posměch. Možná právě to bylo důvodem, proč už nepostavil žádnou soukromou stavbu a svoji pozornost plně věnoval svému životnímu projektu katedrále Temple Expiatori de la Sagrada Família.
Projekt tohoto římskokatolického chrámu započal roku 1882 architekt Francesco del Villar, ale o rok později z něj odstoupil. Gaudí jej převzal ve svých 31 letech a strávil na něm celý svůj život, přičemž od roku 1914 až do své smrti se věnoval pouze jemu.
Velkorysý plán zahrnuje monumentální stavbu s 18 věžemi, představující apoštoly, evangelisty, Pannu Marii a Ježíše Krista, z nichž nejvyšší dosahuje 170 metrů. Konečná stavba s půdorysem kříže má nabídnout prostor s kapacitou 13 000 lidí. Naplánovány jsou také tři hlavní fasády, symbolizující zrození, utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
V současné době jsou zpřístupněné dokončené části chrámu, muzeum týkající se historie stavby, hrobka Gaudího a věž s nádherným výhledem na Barcelonu. Dle Gaudího přání se katedrála staví pouze z peněz darovaných a vybraných za vstupné, takže se její dokončení neplánuje před rokem 2026. Ale jak řekl sám architekt: „Můj klient nespěchá.“
Gaudí tomuto „nejstaršímu staveništi na světě“ věnoval většinu svého života. V posledních letech tu tento samotář, oddaný jen své práci i přespával.
Před katedrálou ho také 7. 6. 1926 srazila tramvaj. Neupraveného muže v sešlém oblečení všichni považovali za žebráka, a tak se mu nedostalo dostatečné péče. Když ho objevili jeho přátelé a chtěli jej převézt do lepší nemocnice, odmítl se slovy, že patří mezi chudé. Zemřel tři dny po nehodě, ale svůj odkaz zanechal navěky ve svých geniálních dílech.
Článek byl publikován 4. 12. 2015 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Sagrada Familia byla vysvecena v roce 2010 a stavba chramu bude snad dokoncena do roku 2026 k vyroci umrti katalanskeho genia. Od rokuprobiha proces benefikace (blahoreceni) Antonia Gaudiho.