Když roku 2003 vyšla kniha Dana Browna The Da Vinci Code, stal se z ní okamžitě bestseller, jehož se brzy prodalo několik miliónů výtisků a který vedl pobouřenou církev k doporučení jej nekupovat. I tak byl přeložen do mnoha jazyků a do češtiny hned dvakrát – pod názvem Šifra mistra Leonarda a o dva roky později jako Da Vinciho kód.
Hlavní hrdina Robert Langdon, ve stejnojmenném filmu ztvárněný Tomem Hanksem, profesor náboženské symboliky na univerzitě v Harvardu, je při návštěvě Paříže vtažen do tajuplného a nebezpečného pátrání po svatém grálu. Spolu s krásnou agentkou Sophií Neveuovou, vnučkou správce Louvru, dojdou ke svému cíli, přestože oba jeho podoba překvapí.
Většina první poloviny knihy se odehrává v Paříži. Následujme tedy stopy příběhu v tomto úchvatném velkoměstě.
Hotel Ritz
Telefon vzbudí hlavního hrdinu uprostřed noci v hotelu Ritz. Proslulý hotel v srdci Paříže na náměstí Vêndome byl postaven na konci 19. století. Jeho zdi zažily množství světoznámých osobností – Hemingway osobně osvobodil jeho bar od nacistů, zemřel tu Proust, zbožňovala jej Sophia Lorenová, žila tu Coco Chanel, svoji poslední večeři tu prožila princezna Diana a k významných hostům patřili i Ingrid Bergman, Zelda Fitzgerald a mnozí další. Jméno zakladatele tohoto hotelu Césara Ritze se stalo synonymem pro luxus a snobství. Hotel v současné době prochází celkovou rekonstrukcí a otevřen by měl být v březnu 2016.
Cesta z hotelu do Louvre
Pro ty, kteří jen trochu znají Paříž, se v knize kromě Svatého grálu objevuje ještě jedna záhada: trasa hlavního hrdiny z hotelu do Louvru. Podíváte-li se na mapu, celá cesta je velmi jednoduchá: 290 m na jih po Rue Castiglione, poté doleva na Rue de Rivoli, po 650 m zahnout doprava – a po 150 m se vpravo objeví hlavní vchod do Louvru.
Seržant soudní policie Jeróme Collet, který profesora z Ritzu do Louvru převáží, však zvolí podivnou cestu – prvně mine Operu Garnier, nacházející se severně od hotelu, poté projede opět náměstím Vendôme, na němž Ritz stojí (odkud vidí Eifelovku, běžně skrytou za vysokými domy čtvrtě Opera), na křižovatce s Rue de Rivoli neodbočí doleva, ale jede rovně do míst, kde stojí v noci uzamčený vchod do Tuilerijských zahrad, ten podivuhodně projede, překoná branku pro pěší a několik schodů dolů, a vjede doprostřed zahrad, v noci zcela uzamčených a i během dne určených jen a jen pro pěší. Kolem kulatého jezírka na centrální ose zahrad zatočí doleva, překoná několik schodů, tentokrát nahoru, a zamčenou bránou se dostává k Arc du Carrousel, tedy tzv. malému Vítěznému oblouku.
Ten nechal postavit Napoleon Bonaparte na paměť vítězství u Slavkova a Ulmu. Jeho dva architekti Percier a Fontaine jej koncipovali jako majestátní vchod na nádvoří Tuilerijského paláce, který však roku 1871 vyhořel. Původně byl ozdoben jezdeckým sousoším, které Napoleon přivezl z chrámu sv. Marka v Benátkách, ale to po jeho porážce roku 1815 muselo být vráceno. Dnes jej zdobí socha Francoise Bosia znázorňující bohyni vítězství jedoucí na voze.
Marně byste tu však hledali kruhový objezd, v jehož středu tento oblouk dle autora stojí – ten se nachází o pár desítek metrů dál.
Z promenády na konci tuilerijských zahrad je dle autora možné vidět čtyři nejkrásnější muzea světa; na jihu Musée d´Orsay, postavené z budovy nádraží, na východě Louvre. Na západě pak dle autora označuje Ramsesův obelisk Musée Jeu de Paume. Asi jen malých detailem zůstává, že obelisk tvoří střed náměstí Concord, zatímco zmiňované muzeum se nachází v rohu Tulerijských zahrad. Záhadou však zůstává, jak mohl hlavní hrdina vidět vršek Centre Pompidou, 1,5 km východně od Louvre.
Louvre + Pyramide
Policista svým Citroenem 2X překoná i obrubník chodníku (a patrně i řetězy zabraňující vjezdu na hlavní nádvoří Louvru) a hlavní hrdina může vejít hlavním vchodem muzea – věhlasnou Pyramidou.
Dnes největší palácový komplex na světe Louvre vznikl za vlády Filipa II. Augusta jako vojenská pevnost. Ve 14. století se tu usadil Karel V., který ji obehnal příkopem a začal přeměňovat na pohodlnou rezidenci. Největší změny však palác doznal za vlády Františka I., který původní pevnost zboural a nahradil ji velkolepým renesančním zámkem. Každý král pak přistavěl další a další křídla. I hrdina knihy zdůrazňuje známý fakt, že když Louvre obešel, ušel 5 km.
Roku 1791 se Louvre změnil v Ústřední umělecké muzeum, které bylo o dva roky později zpřístupněno veřejnosti. Dnes se pyšní obrovským množstvím exponátů – uvádí se, že kdybyste se před každým dílem zastavili na půl minuty, strávíte tu tři měsíce.
Za poslední velkou změnou slavného muzea stojí prezident Francois Mitterrand. Ten požádal slavného kanadského architekta Peiho, aby vypracoval analýzu problémů v Louvru, na jejímž základě vypsal architektonickou soutěž. Zároveň jej požádal, aby se soutěže zúčastnil. Pei odmítl s tím, že nemá důvod se účastnit soutěží, zvláště když jejich výsledky určují politici. Nato prezident soutěž zrušil a zadal řešení rovnou Peimu.
Ten zvolil cestu opravdu netradiční – uprostřed tzv. Napoleonova nádvoří vystavěl 20 m vysokou skleněnou pyramidu, která slouží jako hlavní vchod do muzea. Návštěvníci se jí dostanou na točité schodiště, které je přivede dolů k pokladnám a do tzv. Napoleonova sálu, odkud je možné pohodlně vstoupit do všech třech křídel muzea.
Robert Langdon vstupuje do Louvru stejným vchodem a komplikovanou cestou, která běžnému návštěvníkovi trvá asi 2 minuty, se dostává do křídla Denon.
Právě tady mu policejní důstojník ukáže podivně naaranžované tělo správce Louvru, tady uvidí zprávu, která jej povede dál a tady se seznámí s krásnou Sophií Neuevuovou.
Cesta z Louvru
Jejich další, teď už společná cesta, spíše útěk, vede přes Rue Rivoli na velký kruhový objezd, jímž autor patrně myslí náměstí Concorde, přes Champs-Elysées, kolem Hotelu Crillon (ve skutečnosti tvořícím jednu ze dvou budov Concordu), kolem Vítězného oblouku na sever na nádraží St. Lazare. Tady si vezmou taxi, které je doveze k tajemné adrese na Rue Haxo (ve skutečnosti na severovýchodním okraji Paříže). Naši hrdinové však projedou Boulogneským lesíkem na jihovýchodě města a poté, co minou tenisové kurty Roland Garros, se dostanou až k Depozitní curyšské bance.
Tady jejich pařížské putování končí. Z banky je její ředitel tajně vyveze mimo hlavní město a dobrodružství pokračuje v Château Villette nedaleko Versailles, odkud oba hrdinové směřují do Velké Británie.
Kostel svatého Sulpicia
V Paříži však probíhá ještě jedna linie příběhu. Jejím hrdinou je albín Silan, jež dostal od tajemného „učitele“ úkol najít Svatý Grál.
Bydlí v sparťansky zařízeném bytě v luxusní rezidenci na Rue de la Bruyere, asi 350 m jižně od Pigalle. Právě on zavraždí všechny čtyři strážce tajemství a vydává se vyzvednout „poklad“ do kostela Svatého Sulpicia.
Tato mohutná stavba, o 17 metrů kratší než Notre Dame, ale o 10 m širší, vznikala po dobu 143 let a podílelo se na ní šest architektů. V období od gotiky do klasicismu tu vznikly tři podlaží, tři portály a dvě věže, z nichž pravá nebyla nikdy dokončená.
Že se jednalo o kostel významný, svědčí i fakt, že se tu roku 1822 oženil Victor Hugo a pokřtěni tu byli Baudelaire a markýz de Sade.
V knize je zmiňovaný především gnómon a růžová linie označující poledník. Přestože Brown popisuje tento obelisk jako pozůstatek původního pohanského chrámu, instalovali jej tu až v 19. století vědci z Pařížské observatoře. Na měděnou linii v podlaze, vedoucí jižním směrem, která až do roku 1888 sloužila jako poledník, dopadají vždy 21. 3. přesně v poledne čočkou v okně sluneční paprsky. Obdivovat tu lze i největší varhany v celé Francii s více než 6500 píšťalami a nádherně zdobenou kapli, jejímž autorem je Eugène Delacroix.
Dovnitř kostela Silase vpustí uprostřed noci na příkaz svého nadřízeného sestra Sandrine Bieilová. Tady má končit jeho cesta, ovšem po vyzvednutí destičky s nápisem Job 38:11, odkazující na verš „až sem smíš přijít, dál ne“, mnich pochopí, že jeho hledání není zdaleka u konce.
Článek byl publikován 19. 2. 2016 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď