Schwetzingen: zahrady tisíce překvapení

© Kateřina Lefebvre

V trojúhelníku mezi Mannheimem, Heidelbergem a Špýrem se ve stínu těchto turisticky oblíbených měst ukrývá půvabné městečko Schwetzingen se zámkem, v jehož zahradách se snoubí historie s fantazií a čirou krásou. A babí léto jim dodává ještě další půvaby.

Kurfiřtský zámek

První zmínka o Schwetzingenu roku 766 souvisí s darováním místní půdy klášteru v Lorsch. Další záznamy dokazují, že tu od 14. století stával vodní hrad rodiny Schomberg, který měl za úkol chránit cesty mezi Wormsem, Landenburgem a Špýrem.

Většina další historie této stavby pak souvisí s kurfiřty, tedy s říšskými knížaty s právem volit krále Svaté říše římské. Původně se této výsady dostávalo všem říšským knížatům, ale od 13. století se jejich počet snížil na sedm, přičemž tři z nich byli arcibiskup mohučský, kolínský a trevírský a čtyři světští: král český, vévoda saský, falckrabě rýnský a markrabě braniborský.

V 15. století měl kurfiřt falcký své sídlo v Heidelbergu, ale na lov jezdil do své obory v Hardtwaldu. Uprostřed této cesty, tedy ve Schwetzingenu, se naskytlo ideální místo pro zastávku vysoké společnosti, a tak tu roku 1420 vznikl gotický lovecký zámeček.

Ten byl hojně využíván po celé 15. i 16. století, ale žádný z dalších majitelů příliš neinvestoval do jeho oprav. To se změnilo roku 1635 za kurfiřta Carla Ludwiga. Ten žil v nešťastném manželství s bohatou Charlotte von Hessen-Kassel. Zamiloval se však do dvorní dámy Luise von Degenfeld, a aby ji uchránil intrik dvora, odvezl ji z dosahu Heidelbergu na malý zámeček ve Schwetzingenu. Ten však nevyhovoval potřebám jeho milované, a tak kurfiřtovi nezbylo než investovat peníze své manželky na jeho opravu.

Na konci 17. století byl však zámek zničen a nový kurfiřt Johann Wilhelm ho postavil znovu – opět z věna své manželky Marie de Medici.

Největší změny tu však plánoval uskutečnit kurfiřt Carl Theodor. Ten si roku 1761 najal francouzské architekty, aby provedli „petits changements“ jeho sídla. Nicolas de Pigage vypracoval plány na celkovou přestavbu zámku, z níž však po několika letech kvůli pracovním povinnostem kurfiřta, jež ho donutily přestěhovat se do Mnichova, sešlo. Místo toho se zámek rozšířil, aby odpovídal potřebám dvora, ale i tak býval nazývaný Malými Versailles.

Sídlo nevyužíval ani Carlův synovec kurfiřt Max IV. Joseph ze Zweibrückenu, který se před francouzskou revolucí a nepokoji v Evropě přestěhoval do Bavorska.

Stavba poté prošla několika rozsáhlými rekonstrukcemi, z nichž poslední právě probíhá a ukončena bude na jaře příštího roku.

Zahrady pro rozjímání i zábavu

I když je samotný zámek dnes uzavřený, za návštěvu stojí jeho nádherné zahrady. Díky nikdy nekončící práci místních zahradníků, kteří tu květinovou výzdobu mění každé tři měsíce dle sezony, nabízí zahrady skvěle strávený den v kterémkoli ročním období.

Vznikly už roku 1650, ale svého největšího rozkvětu dosáhly o století později za kurfiřta Carla Theodora. Tehdy se přeměnily na přísně geometrické zahrady francouzského stylu. Z Nizozemska sem bylo dovezeno 3411 stromů, které jsou dodnes pravidelně zastřihovány do pravidelných tvarů – aleje lip jsou dvakrát ročně upravovány do tvaru kapky, jinde získávají koruny stromů podobu arkádových oblouků.

Na ploše 72 hektarů tu lze najít dokonalou harmonii budov a přírody, překvapivé průhledy, extravagantní stavby i poklidná zákoutí. Návštěvníci se mohou projít kolem umělých vodních kanálů, na nichž vznešeně plavou labutě, prohlédnout si kolébající se kachny či zaposlouchat se do křiku pávů.

Při pohledu od zámku vévodí parku široký chodník, tvořící centrální osu zahrady. Tomuto prostranství dominují fontány zdobené sochami mořských bohů a figury chrlící vodu, doplněné sochami jelenů lapených do sítí, na něž doráží lovečtí psi. Vydáte-li se odtud kterýmkoli směrem, narazíte na originální stavby, z nichž každá stojí za samostatnou prohlídku.

Hned za rokokovým divadlem na konci pravého křídla zámku, v němž hostoval sedmiletý Mozart a které dnes hostí na konci jara Schwetzingenský festival a Mozartovy dny v záři, stojí podlouhlá 171 metrů dlouhá oranžérie z roku 1761 s velkými okny orientovanými na jih, v níž teplo pro uskladnění rostlin na zimu zajišťovalo 14 litinových topidel.

Jen o kousek dál překvapí návštěvníky Apollónův chrám. Malá kruhová budova na vrcholku umělé skály s jeskyní ukrývající barokní sochu tohoto boha světla a umění sloužila za letních dnů často jako kulisa k divadelnímu představení.

Dům s vanou

Vzletnému altánku kontrastuje letní domek v italském stylu zvaný Badenhouse. Dva protilehlé vchody vedou do centrální oválné místnosti, jež sloužila jako foyer. Ta je obklopena z obou stran pokoji kurfiřta. Název budova získala dle přepychové kurfiřtovy koupelny s vanou zapuštěnou v podlaze a se stěnami připomínajícími jeskyni, jež je osvětlena otvorem ve stropě. K technickým zajímavostem patří systém trubek, jimiž byla přiváděna voda ohřátá v kuchyni.

Jednoduchá obdélníková stavba sloužila jako místo odpočinku kurfiřta, kde četl, psal dopisy a přijímal soukromé návštěvy. Před zraky dvora i služebnictva jej tu chránila zahrada se systémem mřížek, stěn a živých plotů. V jejím centru stojí neobvyklá fontána zvaná Ptačí pramen, zobrazující ptáky odpočívající u napajedla.

Mešita jako důkaz osvíceného vládce

Největší stavbou celých zahrad je však mešita. Nikdy nesloužila náboženským účelům, ale kurfiřt Carl Theodor ji nechal postavit pro posílení svého obrazu kosmopolitního a tolerantního vládce. Architekt Nicolas de Pigage se nechal inspirovat Kew Gardens v Londýně a vytvořil ve své době největší mešitu v Evropě. Pozdně barokní stavba, odrážející se v jezírku, s prvky maursko-islámské architektury navozuje dojem kouzelného prostředí pohádek tisíce a jedné noci. Kolem centrální modlitebny s kopulí jsou postaveny čtvercové místnosti bohatě zdobené mozaikovou podlahou, stropem se štukaturami a stěnami pokrytými malbami a zlacením. V interiéru si mohou návštěvníci přečíst texty v němčině a arabštině o moudrosti a tajemství. Jen málokdo odhalí, že arabská verze je napsána chybně – řemeslník přepisující nápisy špatně umístil tečky nad písmeny. Bohatě zdobený interiér však nezastíní pohled na vstup do mešity přes arkádami obklopený trávník, ani sad japonských třešní za ním.

Vzpomínka na Římany

Zcela jiný pocit nabízí nejvýchodnější zákoutí zahrad. U vodního hradu v římském stylu je možné prohlédnout si ruiny arkád, ale i akvaduktu, o němž se dodnes vedou spory, zda někdy opravdu sloužil svému účelu. Navštívit tu lze i chrám botaniky či vylézt nahoru na zříceninu a kochat se nádherným výhledem na zahrady.

Antiku v zahradách připomínají i chrám věnovaný bohyni Minervě, jež ukrývá sochu italsko-belgického sochaře Gabriela Grupello či Merkurův chrám na západním konci pozemku.

Článek byl publikován v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.