Topkapi: palác plný příběhů

© Tomáš Kučera

Důvodů, proč navštívit Istanbul, se najde bezesporu nespočet. Největší město Turecka nabízí svým návštěvníkům jedinečnou kuchyni, bezkonkurenční odpočinek v tureckých lázních zvaných hamam, možnost sledovat podivuhodné modlitby tančících dervišů, skvělé nákupy, ale především nepřeberné množství památek odrážejících různá období historie i kultury. Vedle sebe tu stojí antická Baziliková cisterna, byzantský chrám Hagia Sofia či dech beroucí Modrá mešita reprezentující Osmanskou říši.

Odraz vývoje města a prolínání kultur tu nese i hlavní turistická atrakce Istanbulu a nejnavštěvovanější muzeum v Turecku – palác Topkapi, jež sloužil jako oficiální rezidence osmanských sultánů a centrum vlády celé říše skoro 400 let.

Palác pro tisíce lidí

Palác vznikl roku 1459 mezi Marmanským mořem, Bosporem a zátokou Zlatý roh, na místě bývalé římské akropole na vyvýšeném poloostrově zvaném Serailový mys, na němž v době Byzance stávalo množství klášterů a veřejných budov. Rozhodnutí vydal o šest let dříve, krátce po dobytí Cařihradu, sultán Mehmed II., neboť na nově získaném území pro sebe potřeboval nedobytnou pevnost. Přestěhoval se sem roku 1478 ze staršího paláce, v němž dnes sídlí univerzita, a žil tu do své smrti o tři roky později.

Zemětřesení roku 1508 a požár v roce 1665 si vynutily množství stavebních zásahů a změn. Zároveň byl palác postupně rozšiřován, takže v době své největší slávy zabíral plochu 700 000 m², tedy skoro dvojnásobek rozlohy Vatikánu, a žilo tu přes 4000 lidí, kteří se starali o pohodlí a bezpečí sultána. Palác zahrnoval i administrativní budovy, vzdělávací a umělecké centrum, klenotnici, ale i prostor pro elitní jednotky osmanské armády, tzv. janičáře. Komplex budov se stal symbolem moci a přepychu osmanské říše. Od okolního světa a tedy od obyčejných lidí byl oddělen 5 km dlouhou, tzv. Císařskou zdí, postavenou sultánem Mehmedem Přemožitelem.

Koncem 17. století však začali sultánové trávit více času v nových palácích postavených v evropském stylu na břehu Bosporu a význam Topkapi upadl. I přesto tu vláda oficiálně sídlila až do roku 1853.

Čtyři nádvoří

Dnes se komplex čtyř hlavních dvorů a bezpočtu menších budov rozkládá na ploše 400 000 m² a po ustavení Turecké republiky byl 3. dubna 1924 proměněn v první muzeum tohoto státu. Mehmed II. tu záměrně naplánoval místo jedné hlavní budovy řadu pavilónů kolem čtyř rozlehlých nádvoří, tedy systém připomínající kamennou verzi stanových táborů, v nichž žili kočovní Osmani.

Hlavní brána, zvaná Bab-i-Hümayun, tedy Císařská brána z roku 1478 přivede návštěvníky ze strany Hagia Sofia na první, největší nádvoří. To také bývalo jako jediné za doby sultánů otevřeno veřejnosti. Tady probíhalo zajišťování chodu celého paláce – stála tu pekárna, nemocnice, mincovna, v níž dnes sídlí skvělé archeologické muzeum, ale i starší bazilika z doby Justiána Hagia Irene, používaná jako zbrojnice.

Nádvoří pro úředníky

Na další nádvoří, oddělené o deset let starší branou Bab-üs Selâm, tedy Branou pozdravů, ozdobenou dvěma věžičkami, už mohli vstoupit jen členové sultánovy rodiny a sloužící, přičemž jen sultán a jeho matka směli branou projíždět na koni. Nádvoří obklopovaly administrativní budovy a bylo užíváno pro slavností účely. Sídlila tu rada říše a své místu tu našly i poklady, ukryté v Pokladnici, jež se využívala jako oficiální státní pokladna až do 19. století. Na konci nádvoří se tyčí Věž spravedlnosti, v níž sídlil soud, kousek od ní stála noclehárna halapartníků. Ve velké palácové kuchyni, která dnes vystavuje porcelánové sady, se můžete dozvědět podrobnosti o jídelních zvycích sultánů. Kromě provozních budov se toto nádvoří také pyšní jedním ze dvou vchodů do harému.

Kde sídlí sultán

Babüssaade, tedy Brána Blaženosti, vedoucí na třetí nádvoří, byla využívána pro slavnostní účely, jako byly korunovace, smuteční obřady či oficiální oslavy. Ústí do tzv. Vnitřního paláce, který ukrýval koleje pro vzdělávání vysokých úředníků, ale především sultánovy prostory, jako např. Přijímací síň, v níž se sultán setkával s vezíry a velvyslanci, mešitu Agha a sultánovy soukromé komnaty.

Nedílnou součástí této časti byla i Klenotnice. V ní jsou dodnes uchovány cenné artefakty, drahokamy, šperky a stříbrné i zlaté předměty denní potřeby. K největším vzácnostem patří sultánův trůn o váze 250 kg ozdobený 25 tisíci perel, zakřivená dýka z roku 1741, vyrobená pro perského šáha, jejíž zlatou střenku zdobí tři největší smaragdy na světě, či tzv. Lžičařův diamant, pátý největší diamant na světě. Tento šestaosmdesátikarátový drahokam v barvě i tvaru kapky vody získal dle pověsti v 18. století francouzský úředník od indického maharádži. V aukci ve Francii se dostal k Napoleonově matce, jež jej prodala, když potřebovala vykoupit syna z exilu. Tehdy jej vydražil velkovezír Ali Paša, který se později zúčastnil povstání proti sultánu Mehmedovi II. A právě tomu propadl velkovezírův majetek, a tak se tento úžasný klenot dostal do sbírek v Topkapi.

Z komnat sultána lze projít na čtvrté nádvoří s mramorovou terasou, obklopenou nádhernými zahradami. Centrum tvoří Tulipánová zahrada s pavilonem Sofa z roku 1703. Prostor zdobí i Jerevanský pavilon postavený 1636 sultánem Muradem IV. na počest vítězství nad Jerevanem a Bagdádský pavilon odkazující na dobytí Bagdádu stejným sultánem. Návštěvníci si tu mohou odpočinout v restauraci s terasou s úžasným výhledem na Marmarské moře, Bospor a asijskou část Istanbulu.

Kouzlo i tajemství harému

Žádný z návštěvníků by si neměl nenechat ujít harém o rozloze 6 700 m². Vznikl až v 16. století (do té doby měl sídlo ve starém paláci) a v dobách jeho největšího rozkvětu tu ve 300 místnostech žilo skoro 500 žen společně se sultánovými syny do věku 16 let. Jediný dospělý muž, který sem směl vstoupit (kromě eunuchů) byl sultán.

Všemu tu vládla sultánova matka. V jejích komnatách probíhala mimo jiné i volba dívky, jíž sultán věnuje svoji přízeň tento den. Vyvolenou pak odvedli za zvuku hudby do lázní a poté do ložnice sultána.

Druhé místo v hierarchii harému zaujímaly oficiální manželky vládce, jež byly dle islámské tradice maximální čtyři. Ostatní dívky byly většinou nemuslimského původu a do harému přicházely ve věku kolem deseti let. Jejich rodiny padly do zajetí či byly vyvražděny. V harému dívky získávaly vzdělání, základy islámu, učily se břišním tanům a hře na hudební nástroje.

Postup v žebříčku důležitosti pro ně znamenalo narození sultánova syna. To zároveň přinášelo množství nebezpečí, neboť každá matka udělala doslova vše pro to, abych právě její syn byl tím nejstarším, tedy budoucím sultánem. Historické prameny uvádí, že ze 130 oficiálních dětí Murada III. jej přežilo jen 20 synů a 27 dcer.

Prohlídka paláce nabídne návštěvníkům možnost nakouknout do příběhů prostopášných sultánů, svůdných konkubín, ale i intrik dvora, které se tu odehrávali během několika staletí. Každá věc tu má svou historii, každý budova skrývá nespočet tajemství. Skrze přepychové komnaty, bohaté poklady i rozlehlé prostory lze snadno přiblížit a poznat život a dobu největšího rozkvětu i pádu Osmanů a zároveň si uvědomit, jakým bohatstvím oplývala tato země.

Článek byl publikován v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.