Caernarfon: nejmocnější z hradů Železného kruhu

© Kateřina Lefebvre

Na severu Walesu, nedaleko Menajské úžiny, leží nejslavnější velšský hrad a zároveň nejsilnější článek Železného kruhu – symbolu velšské poroby Angličany: Caernarfon.

Roku 1272 nastoupil na anglický trůn král Eduard I. Zatímco jeho otec Jindřich III. byl klidný a vyrovnaný panovník, který se vždy snažil o dohodu, Eduard I. se proslavil jako aktivní a ambiciózní válečník, kterého od realizace jeho rozhodnutí nic neodradí. Od počátku své vlády měl jediný smělý cíl: rozšířit svou říši na celý ostrov Velká Británie.

Wales se Eduard I. snažil podrobit už v 50. letech 13. století ještě spolu se svým otcem. Byli ale odraženi králem severovelšského království Llywelynem ap Gruffydd, zvaným také Llywelyn Poslední. S ním uzavřeli dohodu, že se jeho panství rozšíří na jih a on spolu s tím získá titul velšského knížete, podřízeného Anglii. Dohoda však byla brzy porušena a v letech 1277 a 1282 až 1284 se rozpoutal tvrdý boj o nezávislost, na nějž Eduard I. reagoval porobením Walesu a popravou odbojného Llywelyna. Jeho hlava pak byla nabodnuta na kopí a nad branou londýnské Tower k posměchu vystavována po mnoho let.

Železný kruh

Aby si zabezpečil svou nadvládu na tomto území a aby „potlačil a oslabil divochy z hor,“ jak později prohlásil Daniel Defoe, rozhodl se Eduard I. postavit soustavu hradů a opevněných měst, nazvanou Železný kruh. Šlo o naprosto dokonalé propojení hradu, který zajišťoval obranu, s městem, v němž probíhal obchod, který hradu přinášel peníze. Povolal proto předního vojenského inženýra té doby Jamese ze St. George d´Esperanche. Tito dva velcí a v dějinách významní muži se potkali patrně při Eduardově návštěvě v Savojsku v 60. letech 13. století. Věhlasný stavitel byl přímo zodpovědný za dvanáct ze sedmnácti hradů, které Eduard I. ve Walesu rekonstruoval či zcela nově postavil, a později pro něj pracoval i ve Skotsku.

Roku 1277 tak začala kolem severního Walesu vznikat soustava hradů, vzdálených od sebe jeden den chůze. Ty vyhovovaly nejmodernějším požadavkům své doby na opevnění a musely odolat jakémukoli útoku. Aby zabránil nepokojům, přivezl sem Eduard I. z Anglie nejen vojáky, ale i stavitele a řemeslníky s rodinami, přičemž správci hradů pocházeli většinou ze Savojska. Velšané do opevněných měst mohli vstoupit jen přes den, ale i tak nesměli být ozbrojeni a platil i zákaz s nimi obchodovat. Tento stav byl zachován ještě dlouho po Eduardově smrti v roce 1307, a tak až do 18. století neexistovalo ve Walesu žádné opravdu velšské město.

Nejmocnější z hradů

Zvláštní postavení mezi hrady Železného kruhu měl Caernarfon. Vznikl v ústí řeky Seiont do Menajské úžiny nedaleko starší římské pevnosti zvané Segontium. Předpokládá se, že název nového hradu s ní souvisí, neboť byl patrně odvozen z velšského výrazu y gaer yn arfon, označující tuto pevnost naproti ostrovu Anglesey.

Hrad Caernarfon se od ostatních hradů železného kruhu výrazně lišil. Už od počátku byl plánován jako sídlo krále, takže kromě nejlepšího možného opevnění měl poskytovat i luxus a pohodlí. Přestože se tu opravdu podařilo skloubit majestátní obrannou architekturu s kvalitním ubytováním, žádný panovník tu nikdy trvale nepobýval.

Základem celé stavby jsou dvě kruhová nádvoří obklopená až 4,6 metrů širokými hradbami z pásů tmavého pískovce a světlého vápence. Ty jsou posíleny osmi polygonálními věžemi, ozdobenými na vrcholku věžičkami s cimbuřím. Nejpřepychovější z nich, Orlí věž, byla patrně plánovaná jako rezidence zástupce krále a jeho nejbližšího přítele sira Otto de Grandisona, a proto na jejím vrcholku lze vidět sochy orlů jako symbolů imperiální moci.

Jen o kus dál se tyčí Královnina věž, v níž dnes našlo své místo muzeum nejstaršího velšského regimentu královských velšských střelců, jež bojovali mimo jiné během Krymské války v bitvě na řece Almě roku 1854. Ve svém znaku hrdě nosí obrázek kozla a každý rok probíhá slavnost, během níž tomuto zvířeti podávají pórek, symbol Walesu.

Zvláštní pozornost si zaslouží tzv. Královská brána. Přestože nebyla nikdy dokončena, lze v ní obdivovat důmyslný systém pěti samostatných bran, šesti padacích mříží a otvory pro ostřelovače. Pozornému návštěvníku neuniknou ani smolné díry, jimiž mohli obránci lít na útočníky vařící olej.

Že byl celý tento obranný systém velmi účinný a promyšlený, dokazuje i fakt, že když se v letech 1403 a 1404 pokoušel král Walesu a poslední nositel titulu knížete z Walesu narozený v této zemi Owain Glyndŵr hrad dobýt, ubránila jej posádka složená jen z osmadvaceti mužů.

Podfuk krále

Největší pozornost z celého hradu však přitahuje tzv. Severovýchodní věž, v níž je ukrytá výstava týkající se titulu knížete velšského, který je do češtiny často nesprávně překládán jako princ velšský.

Tento titul přináleží „zjevnému dědici“ britského panovníka a jeho historie sahá až do 11. století. Když Norman Vilém Dobyvatel ovládl roku 1066 ostrov, donutil velšské vládce podrobit se anglickému králi, ale zároveň jim dal samostatnost a poměrně velkou nezávislost. Ti tedy spravovali svá území a ve 12. a 13. století se začali označovat jako Tywysog Cymru, tedy kníže velšský. Tento titul přetrvával po staletí a od roku 1301 jej začal dědit vždy nejstarší syn krále. Jako první jej takto získal Edward II.

Dle legendy žádal Edward I. po mocných a důležitých mužích Walesu, aby slíbili věrnost knížeti velšskému. Ti souhlasili pod podmínkou, že jím bude jmenován člověk, který nebude mluvit francouzsky ani anglicky – tedy, že to bude Velšan.

Král se zamyslel a poté se obě strany dohodly s tím, že Eduard I. jim hned představí jejich nového vládce. Odešel a po chvíli se vrátil s nemluvnětem v náručí – byl to jeho syn Eduard II. Čestným Velšanům nezbylo než uznat, že splňuje obě podmínky, tedy nemluví ani francouzsky ani anglicky, a před svým novým vládcem poklekli.

Už od těchto dob se datuje také zvláštní odznak knížete velšského, který zobrazuje tři pštrosí péra protkaná korunou a motto: „Sloužím“, jež patrně odkazuje na hrabství Ostrevant, které patřilo rodu Eduardovy matky.

Až do 20. století probíhalo udělování titulu knížete velšského ve Westminsterském opatství v Londýně, ale roku 1911 byla investitura přesunuta na Caernarfon. Jako první tu prožil tento prastarý rituál 13. července tohoto roku Eduard VIII. a zatím posledním nositelem tohoto titulu Walesu je Charles, princ britský, kníže velšský, vévoda z Cornwallu a Rothesay a hrabě z Chesteru. Atmosféru a průběh slavnosti z roku 1969 je možné zhlédnout v krátkém filmovém záznamu promítaném v rámci expozice ve věži. Obdivovat tu lze i úchvatné majestátní křeslo z břidlice se symboly draků.

Jen deset minut chůze východně od Caernarfonu stojí římská pevnost Segontium, proměněná v muzeum. Římané ji postavili v letech 78 až 394 n. l., aby mohli kontrolovat oblast kolem ostrova Anglesey, jež byl poslední výspou druidů.

Návštěvníci města se mohou projet zrestaurovanou parní železnicí Welsh Highland Railway, která je doveze z Caernarfonu až k úpatí hory Snowdon. Tam si lze prohlédnout muzeum břidlice s ukázkou jejího ručního zpracování a nebo za pěkného počasí vyrazit na nejvyšší horu Walesu.

Za prohlídku určitě stojí i další hrady železného kruhu, především Harlech, který sehrál důležitou roli i během Války růží, Conwy s mostem Tomase Thelforda a Beaumaris, jenž je považován za jeden z nejlepších příkladů evropské vojenské architektury 13. a 14. století.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.