Cesta to byla nekonečná.
1,5 hodiny jízdy autem uprostřed noci přes hory a hluboké lesy, rychlá výměna autobusu s více než 75 min. zpožděním za vlak, úžasný let nad Alpami i kouzelným pobřežím Jadranu, přes hodinu v metru a 2,5 hodiny na lodi.
A tak jsem se po osmnácti hodinách cestování dostala na Hydru. A hned po pár krocích jsem pochopila, že to trmácení stálo za to!
Hydra je jeden ze sedmi větších a nespočtu menších Saronských ostrovů, ležící v Saronském zálivu Egejského moře jen kousek od Peloponésu. Přestože nepatří k největším (jeho délka je asi 20 km a šířka 5 km), stojí určitě za několikadenní zastávku.
Přijela jsem za tmy, takže mě uvítal rozsvícený živoucí přístav, vydlážděný plochými kameny a lemovaný obchůdky a stoly restaurací. Tady to žije dlouho do noci, protože i turisté brzy začnou akceptovat řád dne tolik odlišný od toho našeho.
Ruch ale přestal po pár krocích, když jsme odbočili do úzké klikaté uličky mezi bíle natřené domky, která nás dovedla až “domů” (My Hydra House určitě stojí za samostatnou kapitolu, tak snad později).
Druhý den byla neděle, což se na poměrně religiózní Hydře projevilo už brzy ráno kostelním zvoněním. První se opatrně ozvalo v 6.00 následováno bouří zvonů ze všech stran o hodinu později.
Hydra s o něco málo více než dvěma tisíci obyvateli se pyšní třemi stovkami kostelů a kapliček. Už v přístavu zdraví přijíždějící lodě tzv. Hodinová věž katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Vznikla jako součást ženského (později mužského) kláštera v 17. stol. Její velmi zdobný interiér překvapivě kontrastuje s jednoduše elegantním bilo-žlutým nádvořím, které ukrývá i vchod do církevního muzea. Ostatní svatostánky jsou rozeseté po celém ostrově. K těm nejznámějším turistickým cílům patří klášter svatého Eliáše, k němuž je ovšem nutné překonat při cestě z přístavu skoro 500 výškových metrů.
Kdo touží po pohledu na ostrov z výšky, ale nechce šplhat tak vysoko, může si užít úchvatného výhledu z tzv. Viewpoint, který je díky plápolající vlajce dobře viditelný i z přístavu.
I když není zrovna neděle, s tím, že se po ránu dobře vyspíte, tu opravdu počítat nelze. Od 7.00 se ze všech stran kromě zvonů ozývají zvuky stavebních prací. Den tu je rozložen zcela jinak, neboť přes léto je nutné maximálně využít času mimo hodiny, kdy je svět rozpálený nemilosrdným sluncem. Obchody jsou otevřené před polednem a potom po dlouhé siestě lákají návštěvníky až do nočních hodin, realitní makléři si dávají schůzky s klienty v brzkých ranních hodinách a poté až k večeru, neboť po vysilujícím šplhání do kopce za žáru poledního slunce by si klient koupi nemovitosti jistojistě rozmyslel, učitelé doučují děti až do desáté hodiny večerní. A to jak ve všední dny, tak i o nedělích a o svátcích, protože pracovat se prostě musí, když mají klienti zájem.
Hlavní a největší město ostrova stoupá od malé uzavřené zátoky do strmých kopců ve změti úzkých uliček dlážděných různě velkými kameny. Shluky bílých domků s červenými střechami občas přeruší stavby z medového kamene, skála a cypřiše či olivovníky. Všudypřítomné kočky se už naučily ignorovat obyvatele i neznámé návštěvníky svého území, a tak se jen líně vyvalují na sluníčku. Jen ráno vás budí kromě zpěvu ptáků i jejich mňoukání.
Jedna z nich mě přišla večer zkontrolovat. Očividně ještě skoro mimino se opřelo o síťku proti hmyzu v okně a s vytřeštěnýma očima dlouho pozorovala mé ukládání ke spánku. Jak dlouho tam zůstala, netuším.
Kromě koček tu na každém kroku potkáte muly. Na Hydře totiž nejezdí auta (tedy kromě sanitky, sběračů odpadkových pytlů a pár stavebních vozidel), takže veškerou přepravu tu zajišťují právě tato stvoření. Ráno nastoupí v přístavu, aby dopravily zásoby z lodí do obchodu a během dne pak vynášejí zavazadla do hotelů či přepravují samotné turisty či starší obyvatele.
Hydra, hlavní město stejnojmenného ostrova, je jedna z několika obcí na ostrově, ale jejich hranice lze občas jen těžko rozeznat. Na západě se přelívá v půvabnou rybářskou osadu Kamini, malinko výše od moře se pak skrývá pár domků Avlaki, mající spíše vesnický charakter.
Rovinu byste na ostrově hledali je stěží. Milovníci turistiky a překonávání výškových metrů si tu přijdou na své. Ti ostatní pak mohou vyrazit lodí či vodním taxi na některou z pláží rozesetých kolem celé Hydry, nebo vydat se pravidelnou lodní linkou poznávat okolní ostrovy či vesnice na Peloponéském poloostrově, jehož kopce uzavírají výhled přes Kolpos Ídras, tedy Hydrantský záliv.
Musím se přiznat, že na Hydře jsem se rychle a ochotně stala kavárenskou povalečkou. Kromě procházek po pobřeží i do kopců a návštěvy trhu granátových jablek v nedalekém Ermioni jsem si užívala čas v kavárnách v přístavu, pekárnách a tavernách. Viděla jsem symboly ostrova, jako je pohyblivá, devět metrů vysoká socha Apolla na bývalých jatkách, místa spojená s Leonardem Cohenem či sochu chlapce na delfínu, připomínající slavný film, a užila jsem si i dechberoucí západy slunce i úchvatné výhledy na rozeklané pobřeží. Ale ochutnala jsem i musaku, tzatziki, choriatiki, keftedes, speciality proslulé pekárny Crossaint, zákusky a ručně vyráběnou zmrzlinu z Karamela a skvělý koktejl v Pirate bar. O množství kávy v kavárnách v přístavu ani nemluvě.
Pro mě zcela netypicky jsem si užívala i dlouhá rána i večery na mém ubytování v My Hydra Home , okouzlujícím domě kousek nad přístavem.
Představte si to dilema, kdy se vám chce hrozně spát, ale výhled z okna před vaší postelí je tak úžasný, že se několikrát musíte posadit a koukat se ven, abyste té nádheře uvěřili. Majitelka s nadsázkou tvrdí, že si koupila výhled a k tomu si postavila dům. Ruinu s neuvěřitelným citem přeměnila v kouzelný domov, kam se rozhodně chcete vrátit, i když stále musíte řešit zásadní dilema, na které ze tři teras budete zrovna dnes snídat či večeřet. A to nemluvím o nezapomenutelných posezeních na střeše!
Na Hydře jsem strávila jen pár dnů, ale naprosto chápu, proč se do tohoto řeckého ráje tolik lidí zamilovalo. Tak snad za rok zase!
