Kaledonský kanál

© Kateřina Lefebvre

Zkrácení plavby, vyhnutí se nepříjemné cesty kolem vždy neklidného severního pobřeží Skotska a bezpečná plavba bez hrozby nepřátelských lodí – to jsou důvody, proč Kaledonský kanál vznikl. Dnes je to však především turistická atrakce, nabízející posádkám lodí i pěším nádherné výhledy na skotskou krajinu.

Na východním pobřeží Británie se odedávna nacházela řada obchodních i vojenských přístavů. Na druhou stranu ostrova musely proplouvat buď mezi severem Skotska a Orknejemi, kde kvůli silným proudům v úžinách mnoho plavidel ztroskotalo, nebo směrem na jih přes Lamanšský průliv, který pro Brity vždy znamenal politické problémy. Na konci 18. století proto britská vláda pověřila skotského inženýra James Watta, aby prozkoumal možnosti spojení vodním kanálem mezi východním a západním pobřežím. K problémům bezpečnosti a zkrácení cesty přibyla i otázka zaměstnanosti místních – náročná stavba průplavu měla přinést práci tisícům obyvatel skotské vrchoviny, kteří by patrně jinak kvůli zoufalé situaci emigrovali do USA.

Geniální projektant

Přípravou a realizací projektu byl pověřen Thomas Telford. Tento geniální architekt 19. století se narodil roku 1757 jako syn chudého pastýře. Vyučil se zedníkem a poté ve svých 23 letech odešel do Edinburghu a o dva roky později do Londýna. Bez velkého přehánění lze konstatovat, že jeho jméno je spojeno se všemi velkými stavbami konce 18. a počátku 19. století ve Velké Británii – je autorem Ellesmerského průplavu, mostu přes Menaiskou úžinu, tunelu pod řekou Mersey, doků sv. Kateřiny v Londýně i projektantem silnice mezi Holyheadem a Londýnem. Když roku 1834 Thomas Telford zemřel, měl na svém kontě mimo uvedené i 120 mostů, silnice, přístavy, ale i kostely.

Telfordův návrh byl přijat roku 1802 a pouhý rok poté se již začalo s jeho realizací. Geniální plán počítal s vodní cestou dlouhou 96 km, přičemž využíval přirozeného geologického zlomu a třech dlouhých jezer, takže pouze třetina délky kanálu byl výsledkem lidské práce. Projekt byl naplánovaný na sedm let a jeho cena neměla přesáhnout půl milionu liber. Skutečnost se však ukázala být trošku jiná – stavba trvala 20 let a stála více než dvojnásobek plánované částky. Výsledkem práce kopáčů s krumpáči, lopatami a kolečky byl 35 metrů u hladiny a 15 metrů u dna široký kanál, konstantní hloubky 5 metrů.

Když byl průliv roku 1822 slavnostně otevřen, pominul již jeden z důvodů jeho stavby – Napoleon už nepředstavoval žádné nebezpečí. Navíc se po necelých dvaceti letech provozu ukázalo, že je příliš mělký pro velké moderní lodě, a dalších sedm let trvalo jeho prohlubování.

Dnes je Kaledonský kanál určen jen pro sportovní a rekreační lodě. Spojuje Severní moře na východě Skotska s Atlantikem na západě. Cestou z Inverness přes Loch Ness, Loch Oich a Loch Lochy do zálivu Linnk za Fort William lodě proplují soustavou 29 zdymadel a projedou deseti otvíracími mosty.

V současné době patří Kaledonský kanál společnosti British Waterway, která spravuje průplavy i mosty po cestě a hlídá bezpečnost plavby. Tuto mimořádnou technickou památku je však možné navštívit i autem či místními turistickými autobusy – nádherné hory, jezera a táhlá údolí obklopená vřesovišti si mohou turisté užít i ze břehu.

Inverness

Ti, kteří se chtějí vydat na plavbu od Severního moře, začínají v hlavním městě skotské vysočiny Inverness. Původní hrad nahradil v 19. století zámek z načervenalého pískovce, který dnes slouží jako správní budova. Za zhlédnutí tu stojí katedrála sv. Ondřeje s jemnými vitrážemi z 19. století a křtitelnicí zpodobňující anděla, replika Mercant Cross či nejstarší místní dům z roku 1594. K příjemným místům k odpočinku patří městský park Ness Islands, umístěný na ostrůvcích na řece, vzájemně propojených visutými můstky ve viktoriánském stylu.

Řeka Ness také dala městu jméno – Inver je pak poangličtělé gaelské slovo inbhir, znamenající ústí řeky. Do moře se vlévá v zátoce Moray Firth, proslulé jako ideální místo k pozorování delfínů.

Loch Ness

Ness také spojuje Inverness s nejznámějším skotským jezerem Loch Ness. Přestože není nejdelší, největší, nejširší ani nejhezčí, má toto jezero něco, co ho činí cílem milionů návštěvníků z celého světa: Nessie.

Tu podle pověsti zahlédl poprvé v 6. století svatý Columba a ve 30. letech 20. století dokonce vznikl i proslulý snímek tohoto monstra. Přestože vědecké expedice zkoumající dno v hloubce až 229 m žádné podobné stvoření neprokázaly, je tato sympatická příšera magnetem pro turisty. Žije z ní celé nenápadné městečko Drumnadrochit, v němž lze navštívit hned dvě výstavy věnované tomuto živočichu. Zhlédnout tu můžete audiovizuální programy doplněné posledními „vědeckými“ objevy či zcela logickými vysvětleními existence Lochnesky, např. o tom, že se jedná o plesiosaura či gigantického úhoře, který sem občas zabloudí jeskynním systémem, jenž jezero propojuje s oceánem. Místní obyvatelé nezávislí na turistickém průmyslu se však shodují, že očividná svědectví o existenci Nessie jsou důsledkem příliš velké spotřeby místní whisky.

Jelikož Loch Ness bylo součástí nejvýznamnější středověké vodní cesty do vnitrozemí, vzniklo kolem něj množství pevností, které zajišťovaly bezpečnost lodí. Jednou z jejich nejkrásnějších připomínek je dnešní ruina s nevyslovitelným názvem Urquhart.

Romantická zřícenina je pozůstatkem hradu z 12. století, ale výzkumy ukazují, že tu hrad stával už o 6. století dříve. Majetek skotské rodiny Durwardovců dobyl koncem 13. století anglický král Edward I. a pak se majitelé často měnili. Jeho sláva skončila roku 1692, kdy byl vyhozen do povětří, aby se jej nemohli zmocnit Jakobité.

Nejvíce turistů se však zastavuje u Loch Ness v městečku Fort Augustus. Historie městečka s necelými 700 obyvateli začíná až v 18. století, kdy tu na křižovatce dvou vojenských silnic roku 1729 postavil generál Wade pevnost nazvanou po vévodovi Williamu Augustovi z Cumberlandu.

Po opevnění tu dnes není ani stopy, ale návštěvníci zde najdou nejen nejsnadnější přístup k jezeru, ale i soustavu pěti komor, jež snižují kanál na úroveň jezera. Průjezd jimi lodím trvá asi 90 minut a nabízí zajímavou podívanou. Využít tu lze i nabídky projížděk po jezeře – kdo ví, třeba se právě tentokrát Nessie ukáže…

Loch Oich a Loch Lochy

Nejvýše položeným jezerem na Kaledonském kanále je Loch Oich, jehož výška nad mořem dosahuje 37 m. Voda z něj průplavem odtéká jak do Severního moře, tak do Atlantiku. Z obou stran jej uzavírají zdymadla, která musí lodě překonat.

Směrem na západ za komorou Laggan pokrčuje průplav k jezeru Loch Lochy. Okolní nehostinné kopce využívali během II. světové války k výcviku tzv. commandos, tedy záškodnické skupiny provádějící nejriskantnější operace v týlu nepřítele. Nedaleko je také umístěn památník těmto hrdinům. 5,2 m vysoký pomník vyobrazuje tři muže v charakteristickém oblečení těchto vojáků, přehlížející výcvikový prostor. Vedle sousoší je také možné prohlédnout si Garden of Remembrance, rozprašovací louku příslušníků tohoto komanda.

Od památníku se naskýtá nádherný výhled na nejvyšší vrchol pohoří Grampiany a zároveň celé Velké Británie Ben Nevis.

Jen kousek od oceánu

U městečka Banavie snižuje Kaledonský průplav svoji nadmořskou výšku nejkrásnější soustavou zdymadel. Tzv. Neptunovo schodiště tvoří osm propustí, překonávajících rozdíl 20 m. Každá komora dosahuje délky 52,4 m, šířky 12, 2 m a hloubky 6,1 m.

Dále pokračuje průplav k bývalé pevnosti z roku 1655 Fort William. Tato „bašta civilizace uprostřed divoké krajiny“ se postupně změnila ve správní středisko oblasti s 42 000 obyvateli. Za zmínku určitě stojí i fakt, že to bylo první město ve Velké Británii, kde byly domy a ulice zásobovány vodní energií. Její sílu využívala dokonce i místní továrna na zpracování hliníku.

Za Fort William pokračuje Kaledonský kanál do Loch Linnk, které se postupně mění ve stejnojmenný záliv Atlantiku.

Článek byl publikován 18. 3. 2016  v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.