Na konci roku mám vždycky chuť sčítat a dělat statistiky. A stejně tomu tak bylo i letos. Chtěla jsem spočítat, kolik zemí jsem navštívila, kolik napsala článků, kolik nalítala mil, kolik najela kilometrů, …
A pak jsem si uvědomila, že všechny mé cesty v poslední době spojuje jedna věc. Vždy, když přijíždím či přilétám do České republiky, začne mi znít v hlavě básnička, kterou jsem se naučila kdysi na základní škole. A čím dál víc jí rozumím.
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí
přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Díky, pane Seiferte.
A do příštího roku sobě i Vám přeji mnoho šťastných návratů.
Přidejte odpověď