Pevnost Largoët

© Kateřina Lefebvre

Kdybyste hledali pevnost Largoët na mapě, lehce se může stát, že ji přehlédnete. Není značená jako věhlasný turistický cíl a mezi lákadly Bretaně snadno zanikne. O to více tato kouzelná zřícenina, která je jako stvořená pro kulisy k pohádce o Šípkové Růžence, překvapí a okouzlí.

Vydáte-li se v létě za nejznámějšími památkami bretaňského departmentu Morbihan, připravte se na na davy turistů a kolony aut. Sjedete-li však z hlavních cest na malé silničky, objevíte turisty dosud neobjevenou krásu této krajiny. A vedle menhirů, chodbových hrobek a množství ruin klášterů a opevněných hradů byste neměli vynechat ani nádhernou zříceninu pevnosti Largoët, která je úžasnou ukázkou vojenské architektury 14. a 15. století.

Vidět tu je možné dvě věže ze 13. století, o století mladší obytný donjon, věž ve tvaru podkovy, zvanou Tour Ronde, obytné prostory ze 17. století či zbytky kaple ze století patnáctého. A prožít tu lze příjemné odpoledne mimo hluk a zmatek v Bretani všudypřítomných turistů.

Významní majitelé

Ztracená hluboko v lese ukrývá pevnost Largoët svou dávnou velikost, slávu a věhlas, které lze dnes vyčíst snad už jen ze seznamu jejích významných vlastníků.

První zmínka o tomto pozemku pochází z roku 1020, kdy patřil rodině Derrien z nedaleké vesničky Elven. Ve 13. století hrádek, jenž tu vyrostl, zdědil rod Malestroit, který jej rozšířil, a v 15. století hrad přešel do rukou Raguenelů.

Do této rodiny se roku 1461 přiženil Jean IV. de Rieux, velitel bretaňské armády v tažení proti francouzskému králi Karlu VIII. a blízký rádce bretaňského vévody Františka II. Právě ten ustanovil Jeana IV. strážcem a opatrovníkem své dcery Anny.

Z této dívenky vyrostla důležitá dáma, která byla dvakrát zvolená francouzskou královnou, Anna Bretaňská. Díky ní se tak v době, kdy byla Bretaň zcela nezávislá na Francii, dostal Jean IV. de Rieux do služeb krále Francie a získal tak obrovský vliv a moc. Právě tehdy zažil Largoët léta své největší slávy. Bohužel však byl roku 1487 vypálen a o čtyři roky později začala jeho velká rekonstrukce.

Další historické zmínky pochází až z druhé poloviny 17. století. Tehdy roku 1656 pevnost i s okolními pozemky o rozloze 45 000 ha koupil ministr Ludvíka XIV. a vrchní intendant financí Nicolas Fouquet. Ten si však hradu moc neužil, neboť o pět let později byl na králův rozkaz zatčen za zpronevěření státních financí. Od té doby putoval z jednoho vězení do druhého a konec svého života strávil v zajetí v pevnosti Pinerolo v Itálii.

Jeho vdova Marie-Madeleine de Castille pak rychle Largoët prodala poradci bretaňského parlamentu Michellovi de Tréméreuc. Od této doby pak již nikdy nebyl prodán, ale jeho majitelé se měnili díky sňatkům. I tak jeho osud nebyl jednoznačný – v roce 1860 prohlásil inspektor historických památek ruiny za nebezpečné, ale o dva roky později byla pevnost zařazena na seznam francouzských historických památek, a tak začala příprava rozsáhlé rekonstrukce objektů. Tu od roku 1905 vedl architekt Frédéric Jobbé-Duval ze slavné umělecké rodiny z Rennes.

Bydlení ve věži

Od vstupní brány, zbudované spolu s domem, jehož schodiště je originálně zdobené sochou obrovského králíka, vede cesta parkem obehnaným zdí. Ta návštěvníky zhruba po kilometru dovede ke zřícenině, odrážející se v poklidné hladině jezera.

Nejvýznamnějším ze souboru budov je nádherná osmiboká věž, která díky výšce 45 metrů byla v 15. století jednou z nejvyšších ve Francii. Patří k typu rezidencí, které vyrostly podle modelu královské pevnosti ve Vincennes, a svou bytelností a zároveň komfortem vyráží dech i dnešním návštěvníkům. Tloušťka jejích zdí dosahuje na některých místech až deseti metrů a neuvěřitelných osm podlaží (dnes je nejnižší zasypané) spojuje 177 schodů.

To, co je však na věži opravdu nejpřekvapivější, je kromě kvalitního provedení stavby s bohatým zdobením jemnými vzory, především její vnitřní dispozice. Na celkové obytné ploše 1000 m² se nachází 25 místností, z nichž jen jedna není vybavena krbem.

Dle archivních záznamů z roku 1481 se v přízemí nacházela strážnice, ale zároveň i archiv a pokladna. Začínal tu i průchod pro odsouzené, který vedl do cel v 5. a 6. poschodí. Ty byly 15. století užívány jen zřídka, ale nějaký čas v nich pobýval i vévoda z Richmondu, tedy budoucí král Anglie Jindřich VII.

Především pohodlí!

V prvním patře měla své komnaty manželka pána domu, který bydlel o patro výš. Ten využíval kromě ložnice i šatnu a přijímací sál a zároveň ze svého poschodí mohl díky propojení po hradbách procházet krytou chodbou do slavnostního sálu, umístěného i s kuchyní v samostatné budově.

Třetímu patru dominovala kaple využívaná panovníkovou rodinou, dvořany a blízkými služebníky. Pán i paní tu měli svoji vlastní vytápěnou modlitebnu, oddělenou od oltáře oknem, které mohli kdykoli zavřít díky okenici.

Čtvrté patro patřilo dětem.

Na každém obytném poschodí se nacházel velký sál, ložnice, šatna a latrína. Odpady z nich sváděly trubky do společné jímky v přízemí. I tady byl velký důraz kladen na pohodlí obyvatel: např. latríny v dámském patře se nachází na konci ohybu chodby, přístupné jen malým bočním schodištěm, aby se zabránilo šíření zápachu do obytných prostor. Pro zvýšení komfortu pak byla kamenná sedátka navíc pokryta dřevem.

Kromě hlavní obytné věže je tu však ještě několik zajímavých staveb. Za pozornost stojí např. tříposchoďová kulatá věž z 15. století, jejíž interiér majitelé na počátku 20. století proměnili v lovecký zámeček, či ruiny domu, v níž se nacházela hradní kuchyně a nad ní slavnostní sál. Nádherná je i samostatná hradní brána, kterou v 70. letech 15. století nechal postavit maršál Jean IV. de Rieux a vybavil ji dvěma padacími mosty – jedním pro kočáry a druhým pro pěší.

Za příkopem z vnější strany komplexu každého zaujmou i půvabné zbytky kaple Panny Marie z 15. století, která podlehla běsnění během Velké francouzské revoluce. Legendy vypráví i o podzemním tunelu, jenž vycházel patrně z věže a ústil v asi 3 km vzdálené vesnici Elven. Přes mnoho výzkumů se však vchod do tohoto tunelu nikdy nepodařilo objevit.

Jak se tam dostat:

Nejbližší větší město v okolí Largoët je Vannes. Odtud se vydejte po silnici N166 a po asi 13 km odbočíte po silnici D1 směrem na vesnici Elven. Po necelém kilometru na křižovatce typu T odbočíte doleva a odtud již vás tabule navedou až na malé parkoviště ke vstupu do parku.

Co v okolí:

Vannes: Půvabné městečko, vzdálené asi 15 km od pevnosti, si každý zamiluje díky změti uliček s hrázděnými domy i elegantnímu přístavu plnému jachet. Prohlédnout si lze masivní katedrálu, zbytek městského opevnění či budovu městské prádelny.

Morbihanský záliv: Uzavřený záliv se spoustou ostrovů a ostrůvků, z nichž většina je neobydlených. Za odlivu je možné k některým z nich dojít suchou nohou, ale stojí za to se nechat převézt i lodí a objevovat megalitické památky či půvabnou vesničku. Malebná krajina se středomořskou vegetací je tu ovlivňována velkým rozdílem mezi přílivem a odlivem.

Carnac: Vesnice u Morbihanského zálivu, necelých 50 km od Largoët, slavná svými megalitickými řadami s více než třemi tisíci menhirů a množstvím dolmenů či menhirových kruhů.

Quiberon: Poloostrov v Atlantském oceánu s historií sahající až do 5. tisíciletí př. n. l. Za prohlídku tu stojí kromě stejnojmenného městečka i rybářský přístav Port Maria, mořské muzeum či tzv. Divoké pobřeží se dvěma majáky.

Článek byl publikován 29. 9. 2017  v páteční příloze Víkend deníku Právo

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.