Jak už název napovídá, Štrasburk je městem ulic. Po staletí tvořil křižovatku cest obchodních, historických i kulturních. Jeho kosmopolitní myšlení i architektura v sobě mísí neustálý boj mezi francouzským a německým vlivem, a přestože dříve byl citlivým místem obou zemí, dnes představuje svorník mezi oběma národy.
Křižovatka ulic tu byla už od samotného zárodku města. V roce 12 př. n. l. jej založil pod názvem Argentorum císař Augustus. Římské cardo (dnešní Rue de Dome) a decumanus (Rue des Hellebardes), dvě tradiční na sebe kolmé ulice rozdělující město na čtyři čtvrti, určil věštec na bažinatý ostrov mezi dvě ramena řeky Ill.
Dějiny plné bojů
V době Svaté říše římské vládly ve městě dva rody. Mullenheimové a Zornové se vzájemně nenáviděli a i celé město se rozdělilo na jejich přívržence a odpůrce. Dokonce i radnice měla dva oddělené vchody, aby se nepřátelé nemuseli potkávat. Tato nenávist vyvrcholila roku 1332 v pouliční válku, v jejímž důsledku měšťané svrhli vládu tehdy již sedmdesát let svobodného říšského města a nastolili jednu z prvních městských republik severně od Alp.
Její slibný rozvoj však přerušila morová epidemie v letech 1348 a 1349. Jako původce nemoci byla označena místní židovská komunita, což vedlo k obrovskému pogromu, při němž byly upáleny stovky Židů. Židé ve městě nesměli pak bydlet až do 18. století.
Od 16. století byl rozvoj města spojen s náboženským bojem mezi katolictvím a protestantismem. Roku 1529 městská rada zakázala katolické mše, ale město se po Augsburskékm sněmu nepřipojilo k vlně reformace, ale obyvatelé se přihlásili k vyznání Martina Bucera. Tento německý protestantský reformátor byl původně členem dominikánského řádu, ale po setkání s Martinem Lutherem se přiklonil k nutným změnám v církvi. Brzy poté byl exkomunikován a nucen přesídlit právě do Štrasburku.
Samostatná republika Štrasburk zanikla roku 1681, kdy ji obsadilo vojsko Ludvíka XIV. Od té doby se příslušnost města k Německu a Francii rychle střídala – roku 1870 bylo spolu s Alsaskem připojeno k Německu, po 1. světové válce připadlo Francii, 2. světová válka z něj opět udělala město německé a roku 1944 se z něj s konečnou platností (?) stala součást Francie. Když se však místních zeptáte, cítí-li se více Němci či Francouzi, většina z nich bez rozmyšlení odpoví, že jsou Alsasané.
I přes neklidné dějiny se stal Štrasburk útočištěm mnoha významných osobností a svědkem důležitých historických událostí. Kromě Johanna Gutenberga, jehož památník najdeme na Gutenbergově náměstí, sem dějinné události zavály Mistra Eckharta, Jana Kalvína, Louise Pasteura, Alberta Schweitzera, Erasma Rotterdamského či Johanna Wolfganga Goethe. Ve Štrasburku byly roku 842 podepsány Štrasburské přísahy, dle nichž si dědicové Karla Velikého Karel Holý a Ludvík Němec rozdělili říši, a v noci z 25. na 26. dubna 1792 tu mladý důstojník Claude-Joseph Rouget de Lisle složil budoucí francouzskou hymnu.
Červená katedrála s jednou věží
Při příjezdu do Štrasburku lze už z dálky vidět asymetrickou dominantu města – Notre-Dame de Strasbourgh. Jedna z největších katedrál ve Francii vznikala po mnohá staletí na místě římského Martova chrámu. Už roku 1015 se začaly budovat její základy, přičemž jako první bylo nutné zarazit piloty do bažinaté půdy. Na nich se vystavěla modlitebna, jejíž větší část však lehla popelem. Roku 1190 tak vznikl nový chór, transept a krypta v pozdně románském stylu. Dalších 55 let se stavěla hlavní loď ve stylu gotickém a až roku 1439 byla dokončena 142 m vysoká věž, která se až do druhé poloviny 19. století pyšnila titulem nejvyšší stavby na světě. Její severní protějšek nebyl nikdy dostavěn.
Poté už probíhaly jen menší dostavby, např. severní renesanční portál či neogotická galerie na boku katedrály.
Už když se katedrála návštěvníkům zjeví ve spleti uliček, nelze než zatajit dech. Její bohatě zdobené západní průčelí je učebnicí gotiky. Na červeném pískovci vyniknou portály s moudrými a pošetilými pannami, ctnosti vítězící nad neřestmi i sochy krále Šalamouna a patronky katedrály Panny Marie s dítětem.
Dominantu západního průčelí však tvoří čtrnáctimetrová rozeta. Její vitráže byly stejně jako ostatní výplně gotických oken během druhé světové války vysazeny a ukryty, takže i dnes se mohou návštěvníci katedrály těšit z nádherných gotických originálů. Jedním z mála moderních je velké okno z roku 1956 na chóru, na němž Panna Marie žehná Evropě.
Život točící se kolem smrti
Dokonale provedený je i interiér katedrály. Za zhlédnutí stojí varhany z roku 1716, jemně tesaná krajková výzdoba kazatelny z 15. století, andělský sloup a zapomenout byste neměli pohladit pro štěstí kamenného psa naslouchajícího svému pánovi.
Nejvíce pozornosti však ve 32 metrů vysoké hlavní lodi přitahuje astronomický orloj. Roku 1534 jej sestrojili známí hodináři a tvůrci orlojů bratři Habrechtové. Hodinový strojek fungoval skoro 300 let, než musel být vyměněn. Stroj ukazuje pohyb planet, astronomické údaje, kalendář a dokonce i krouživý pohyb zemské osy. Davy se kolem orloje schází především po poledni, kdy se přesně ve 12.30 dá orloj na pět minut do pohybu.
Ti, kteří vyšplhají až na vrchol věže, mohou po cestě obdivovat nádhernou sochařskou výzdobu a nahoře budou odměněni i úžasným rozhledem na červené střechy historického centra. Dohlédnout je možné i na jedno z nejkrásnějších náměstí v Evropě Kléber, obklopené hrázděnými domy.
Jeden z nejznámějších hrázděných domů Maison Kammerzel je možné najít hned vedle katedrály. Rohová budova s kamenným přízemím v pozdně gotickém slohu byla roku 1589 dokončena dřevěným renesančním patrem bohatě zdobeným řezbami.
Na druhé straně kostela se hrdě vypíná Rohanský palác. Jako sídlo arcibiskupů z rodu Rohan ho projektoval královský architekt Robert de Cotte, dnes však hostí tři muzea. Muzeum malířství s obrazy od středověku do 2. poloviny 19. století se pyšní díly El Greca, Rubense či Van Dycka, Archeologické muzeum vystavuje artefakty od paleolitu do roku 800 a v Uměleckoprůmyslovém muzeu si můžete prohlédnout přepychově vybavené barokní, rokokové i empírové komnaty a jednu z nejkrásnějších sbírek keramiky ve Francii.
La Petite France – Malá Francie
Od katedrály vás úzké uličky dovedou až k rameni řeky Ill, a budete-li po jejím nábřeží pokračovat, dostanete se do nejmalebnější štrasburské čtvrti La Petite France. Její název pochází ze stejnojmenného lazaretu, který tu kdysi stával, v němž se léčila tzv. francouzská nemoc, tedy syfilis. Dřívější čtvrť rybářů, mlynářů a koželuhů dnes nabízí úchvatnou procházku spletí úzkých uliček s hrázděnými domy a mostů přes řeku Ill. Na jejím konci vás čekají Ponts Couverts, tedy kryté mosty, jež i přes svůj název přišly o střechy už v 18. století. Hned za nimi stojí Vaubanovo stavidlo z roku 1690, které jako součást opevnění umožňovalo v případě nebezpečí celou čtvrť zatopit.
Přestanou-li vás bavit staré město, můžete si vyrazit do nejrušnější štrasburské lokality Krutenau. Čtvrť je typickou živoucí oblastí studentů s mnoha bary, restauracemi, kavárnami a obchody. Máte-li zájem podívat se na moderní architekturu, vyberte si jednu z plaveb po řece Ill. Asi hodinová cesta vás zaveze mimo jiné i ke komplexu významných moderních budov, v nichž sídlí Rada Evropy, Evropský soud pro lidská práva i Evropský parlament.
Odjet ze Štrasburku byste neměli, aniž byste okusili místní speciality. V alsaské kuchyni se snoubí německá i francouzská tradice, takže tu můžete ochutnat jak jemný tarte flambée, tenký slaný koláč s obdobou české zakysané smetany a s kousky cibule a slaniny, tak i klobásy se zelím vařené v alsaském rieslinku, zvané choucroute. Překvapit by vás neměly ani všudypřítomné alsaské bábovky Kugelhopf.
Milovníci vína určitě vyrazí na 180 km dlouhou Cestu vína. Vesnice Marlenheim, kde cesta začíná, je od Štrasburku vzdálená pouhých 22 km. Route des Vins vede mezi vinohrady, historickými městečky a vesnicemi s hrázděnými domy. V mnoha z nich je možné ve sklípcích ochutnat typická alsaská bílá vína.
Článek byl publikován 27. 1. 2017 v páteční příloze Víkend deníku Právo
Přidejte odpověď