Taky jste slyšeli o velkolepém otevření nového egyptského muzea a taky jste měli pocit, že už vlastně tak nějak otevřeno bylo? A taky vám připadá, že se o jeho otevření mluví už opravdu dlouho? Ono to s touto úžasnou institucí totiž vůbec není jednoduché. Ale vraťme se k začátku celého příběhu.
V roce 1850 přijel do Egypta tehdy devětadvacetiletý Francouz August Marietti. Tento nadšenec stojí za mnoha nálezy v Edfu, Luxoru i Karnaku a pracoval i v Sakaře. Během svého působení v Egyptě vykopal v Gíze a Sakkáře kolem tří stovek hrobek a objevil celkem více než patnáct tisíc předmětů.
Získal si takovou reputaci, že jej vícekrál Said Paša jmenoval ředitelem nově vzniklé (na jeho popud) instituce Egyptská památková správa. A právě pro skladování nálezů této instituce založil Marietti na káhirském předměstí Bala první Egyptské muzeum. Vzniklo narychlo a při boomu nálezů se brzy začalo potýkat s nedostatkem prostoru.
Proto bylo roku 1902 přestěhováno do nádherné klasicistní budovy na náměstí Tahrír. Do jejích více než padesáti místností se vměstnalo přes sto třicet tisíc exponátů od kolosálních soch až po drobné předměty. Návštěvníci si tu mohli prohlédnout papyrus, sarkofágy, sochy, zbraně, … Vrcholem celé expozice byly poklady z Tutanchamonovy hrobky, k nimž patří posmrtná maska, vážící přes 225 kg.
I tyto prostory „brzy“ (tedy skoro po sto letech, ale co je to v běhu egyptských dějin?) prostory dostačovat a začalo se mluvit o zcela nové stavbě, která by lépe reprezentovala monumentálnost egyptské historie.
Místo bylo tentokrát jasné. Muzeum se přesune ven z Káhiry na dohled pyramid v Gíze.
Do architektonické soutěže, vypsané roku 2002, přišlo 1557 návrhů z dvaaosmdesáti zemí. Mezi nejlepšími se umístil i český tým architektů Martina Rozbila a Reginy Loukotkové.
Vítězství si ale odnesl irský ateliér Henighan Peng Architekts. Navrhl rozsáhlý areál na ploše asi padesáti hektarů, který zahrnuje kromě výstavních prostor i restaurátorské centrum, konferenční sál, ale i zahrady. Každý detail je tu dokonale promyšlen a má symbolický význam.
Osa stavby kopíruje severojižní směr tak, aby její prodloužení procházelo přesně mezi Chufuovou a Menkaurovou pyramidou. Typický trojúhelníkový tvar, odkazující na tyto stavby, lze vidět i na fasádě.
Samotná expozice se pak nachází na ploše více než 24 000 m2 (pro nás, kteří si to neumíme představit, to odpovídá čtyřem fotbalovým hřištím). Prohlídka začíná ve velkém atrium, kterému dominuje jedenáct metrů vysoká socha jednoho z nejznámějších egyptských faraonů Ramsesse II. Je stěží uvěřitelné, že se jedná o 3200 let starý originál z červeného granitu, který váží 83 tun. Byla nalezena roku 1820 u Memphisu a dřívější návštěvníci Káhiry si ji mohli prohlédnout u hlavního nádraží.
Z atria stoupá monumentální schodiště, které tvoří osu a zásadní dominantu celé budovy. Je rozděleno do sedmi stupňů, z nichž každý reprezentuje jednotlivá rituální stadia života faraona. Efekt je o to větší, že je vše zalité přirozeným denním světlem, které je filtrované, aby nepoškozovalo vzácné artefakty. Jako cesta k věčnosti a božskosti faraona vrcholí širokou prosklenou galerií s výhledem na pyramidy. Celé schodiště je vlastně moderní procesní cestou, na jejímž konci čeká svatyně.
Na vrcholu se pak otvírá vstup do dvou bočních galerií. Ty mají tvořit soustavu klidnějších prostor, ale např. u Tutanchamonovy sekce se o klidu opravdu mluvit nedá. Vidět je tu nespočet soch různých velkostí, sarkofágy, šperky, nástroje, papyry, ale i předměty, které používali starověcí Egypťané v každodenním životě. Zjednodušeně lze říct, že zatímco schodiště reprezentuje faraona, jeho moc a věčnost, galerie ukazuje život, řemesla a víru.
Než ale toto vše vzniklo, uběhlo mnoho let. Původní plány počítaly s dokončením celého areálu roku 2008. Postupně se však kvůli finanční krizi, arabskému jaru, covidu a mnoha dalším problémům odsunu začátek stavby na rok 2009 a dokončení se stále znovu a znovu oddalovalo.
V roce 2024 tu začaly provizorní prohlídky, které umožňovaly vstup do atria, obchodu a zahrad, a 1. listopadu 2025 bylo konečně muzeum slavnostně otevřeno (i když pro veřejnost až o tři dny později).
Dosud to byla fakta, ale neodolám dodat pár vlastních (a patrně zcela neobjektivních) postřehů.
Muzeum je opravdu ohromující a určitě nelze během jedné návštěvy pořádně prohlédnout úplně všechno. Přiznám se, že jsem se kvůli obrovské tlačenici vyhnula Tutanchamonovi (předměty z jeho hrobky jsem viděla už ve starém muzeu) a že úplně nejvíc mě zaujala místnost, kde na stěnách ožívají obrázky ze stěn hrobek).
Za velmi nedomyšlené považuji skutečnost, že do postranních galerií vede jen jeden vchod, umístěný na vrcholu schodiště. Z galerií nelze nikudy jinudy odejít, a přestože nemívám problém s uzavřenými prostory, tady mě začala popadat panika při marném hledání východu. Je proto možná lepší si před výstupem po schodišti prohlédnout model celého muzea, umístěný pod levou galerií.
ALE:
Stojí za to GEM navštívit? URČITĚ ANO!
Půjdu tam příště? URČITĚ! A NĚKOLIKRÁT!
